ECLI:CZ:US:2017:2.US.2655.17.1
sp. zn. II. ÚS 2655/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. Jana Kubeše, CSc., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, AK se sídlem Žižkova třída 1321/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 1741/2017-77 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2016 č. j. 19 Co 1760/2016-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") nařídil na návrh stěžovatele dne 29. 7. 2016 výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 10 000 Kč, kterou měla uhradit Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (dále jen "univerzita"). Podle okresního soudu totiž nesplnila povinnost, kterou jí a její pedagogické fakultě dříve pravomocně uložil Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), aby uveřejnila na své webové stránce omluvu stěžovateli. Krajský soud však k odvolání univerzity změnil usnesení okresního soudu a návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut za nesplnění povinnosti zveřejnit omluvu zamítl. Zjistil, že na webových stránkách univerzity a její pedagogické fakulty byla po dobu jednoho měsíce omluva uveřejněna. Stěžovatel takto zveřejněnou omluvu nepovažoval za řádnou, protože u ní nebylo uvedeno, kdo ji za omlouvající se subjekt činí. Univerzita však podle krajského soudu uloženou povinnost splnila.
3. Stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že omluva musí svým obsahem, způsobem uveřejnění a formálními náležitostmi odpovídat svému vymezení v exekučním titulu. Dále musí být z celkového kontextu uveřejněné omluvy nepochybné, že je míněna vážně. Zejména nesmí být snižována textem, který adresát omluvy (čtenářská veřejnost) může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje nebo zpochybňuje. Pokud byla v projednávané věci omluva zveřejněna v souladu s exekučním titulem a nevyplývá-li z celkového kontextu uveřejněné omluvy, že není míněna vážně, pak byla s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu tato povinnost vyplývající z exekučního titulu realizována řádně. Aby byla zachována písemná forma omluvy uveřejněné na webových stránkách, bylo by nutné ji doplnit o elektronický podpis. Takovou povinnost však exekuční titul univerzitě neukládal.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že měl za to, že veřejná omluva bude na univerzitních i fakultních webových stránkách automaticky zveřejněna i s podpisem jednající odpovědné osoby. I na webových stránkách lze přitom označit osobu jednající za univerzitu a zajisté lze připojit i faksimile jejího podpisu či alespoň běžně používanou uzanci "v. r.", tedy zkratku slov "vlastní rukou". Stěžovatel je přesvědčen, že pokud je povinnost připojit k právnímu jednání učiněnému v písemné formě podpis jednajícího stanovena přímo zákonem, pak je třeba ji dodržet vždy, tedy i v případě, že právní jednání je realizováno na základě soudem uložené povinnosti. Pokud by totiž podpis jednajícího připojen nebyl, půjde automaticky o neplatné právní jednání a povinnost uložená soudním rozhodnutím v důsledku toho naplněna nebude. Výklad §561 odst. 1 a §562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podaný obecnými soudy je podle stěžovatele nesprávný. Stěžovatel dodává, že Nejvyšší soud správně nezodpověděl nastolenou dovolací otázku, tj. zda povinní, a přeneseně i exekuční soudy, musí při výkonu rozhodnutí vedle vlastního vymezení v exekučním titulu uložené povinnosti respektovat i obecné zákonné požadavky kladené na projev vůle, pokud by jejich nedodržení mohlo narážet na neplatnost právního jednání jako takového.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v exekučním soudním řízení. Stěžovatel v něm ve výsledku neuspěl se svým návrhem na výkon rozhodnutí ukládáním pokut. Jeho námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu