ECLI:CZ:US:2017:2.US.2667.15.1
sp. zn. II. ÚS 2667/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Eurisko, s. r. o., sídlem Mládežnická 3062/4, Praha 10, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 21 Cdo 1167/2015-153, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 53 Co 284/2014-128 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. ledna 2014 č. j. 12 C 40/2013-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a společnosti Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. l. 2014 č. j. 12 C 40/2013-101 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 56 412 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 7. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žaloba byla zdůvodněna požadavkem na výplatu pojistného plnění s tím, že stěžovatelka jako zaměstnavatel pojištěný u vedlejší účastnice vyplatila žalovanou částku své zaměstnankyni v souvislosti s pracovním úrazem na ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestném, nákladech posudku a nákladech spojených s léčením a vedlejší účastnice odmítá plnit. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětem podnikání stěžovatelky v době uzavření posuzované pracovní smlouvy bylo též vedení účetnictví a tento předmět odpovídá druhu práce sjednanému pracovní smlouvou, přitom stěžovatelka mohla tento předmět podnikání vykonávat přímo prostřednictvím svého jednatele, a to bez nutných právních důsledků plynoucích ze sjednaného pracovního poměru. Pracovní smlouvu posoudil obvodní soud jako neplatnou pro rozpor jejího obsahu se zákonem, neboť bylo zjevné, že již v době jejího uzavření zde byl rozpor mezi zájmy stěžovatelky jednající paní Šťastnou a zájmy paní Šťastné jako zaměstnance. Obvodní soud uzavřel, že při takovém závěru pak není dána povinnost vedlejší účastnice z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele plnit.
3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 10. 2014 č. j. 53 Co 284/2014-128 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem poukázal na rozpornost zájmů jednatelky a zaměstnankyně v jedné osobě a ztotožnil se i se závěrem obvodního soudu, že z titulu neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 není vedlejší účastnice jako pojistitel stěžovatelce povinna plnit, neboť projednávaný úraz nemohl být úrazem pracovním.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 1167/2015-153 bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2507/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 538/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její dovolání proti rozsudku městského soudu obsahovalo veškeré obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že dostatečně konkretizovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/1998.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy pochybily, když vedlejší účastnici neuložily povinnost uhradit stěžovatelce částku ve výši 56 412 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvádí, že je ze zákona pojištěna pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a za poškozenou paní Ilonu Šťastnou platí pravidelně pojistné, které vedlejší účastnice plně akceptuje po celou dobu od uzavření pracovního poměru, tj. od podpisu pracovní smlouvy. Stěžovatelka je toho názoru, že má právo na zaplacení této částky, a to i v tom případě, pokud by pracovní smlouva mezi stěžovatelkou a paní Ilonou Šťastnou byla posouzena jako neplatná. Touto variantou se však dovolací soud vůbec nezabýval a nezabývaly se jí ani soudy prvního a druhého stupně. Stěžovatelka uvádí, že zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním při tzv. faktickém pracovním poměru, kterým se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele, a to s jeho vědomím a dle jeho pokynů práci, a to i přesto, že mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl v rámci pracovněprávního vztahu poškozeného u odpovědného zaměstnavatele, přičemž se pracovněprávním vztahem rozumí nejen některý ze základních pracovněprávních vztahů, ale také právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru. Úraz paní Ilony Šťastné jako poškozené je podle stěžovatelky tedy třeba posoudit jako pracovní úraz. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, že jednatel společnosti nemůže být současně jejím zaměstnancem, byť z titulu své funkce jednatele má zcela jiné postavení ve společnosti, zcela jiná práva a povinnosti a jinou náplň činnosti v rámci výkonu své funkce než osoba, která je zaměstnancem společnosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V předmětné věci městský soud shledal nepřípadnými námitky stěžovatelky k hodnocení závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/1998, na které stěžovatelka odkazuje i ve své ústavní stížnosti. V uvedeném rozhodnutí se uvádí, že z ustanovení §14 odst. 2 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb.), jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí správně podotkl, že konkrétně ve vztahu k pracovní smlouvě jako dvoustrannému právnímu úkonu rozhodnutí zdůrazňuje, že základní východiska zaměstnance a zaměstnavatele při smluvním jednání jsou odlišná, neboť každá ze stran chce sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodněji. Právě rozdílnost těchto zájmů zpravidla vylučuje, aby za společnost sjednala a podepsala pracovní smlouvu tatáž osoba, která je jejím druhým účastníkem, budoucím zaměstnancem.
12. Obecné soudy v souzené věci poukázaly na rozpornost zájmů jednatelky a zaměstnankyně v jedné osobě a na tyto okolnosti aplikovaly výše uvedené závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž městský soud poukázal i na novější rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 538/2012), která na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/1998 odkazují. Za situace, kdy je takto uzavřená pracovní smlouva hodnocena již z hlediska postavení jednajících subjektů jako neplatný právní úkon, pak správně považoval městský soud jako nevýznamné jakékoli další hodnocení případného překrývání činností jednatele a zaměstnance.
13. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v souzené věci dovodily, že z titulu neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 není vedlejší účastnice jako pojistitel povinna stěžovatelce plnit, neboť předmětný úraz nebyl úrazem pracovním. Proti tomuto jejich závěru nelze mít z hlediska ústavnosti námitek.
14. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k otázce tzv. faktického pracovního poměru, kterým se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) závislou práci ve smyslu §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. V nyní souzené věci o uvedený případ nejde.
15. Pochybení neshledal Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelčina dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, potvrzuje odkaz Nejvyššího soudu na judikaturu tohoto soudu obsažený v napadeném rozhodnutí.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu