ECLI:CZ:US:2017:2.US.2667.17.1
sp. zn. II. ÚS 2667/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Vokála, zastoupeného Mgr. Jiřím Pernicou, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 226/2017-4656 ze dne 13. června 2017, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje zrušit ustanovení §12a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Městského soudu v Brně č. j. 12 T 64/2016-4623 ze dne 19. 5. 2017 byla podle §151 odst. 3 věty první, odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli jako obhájci obviněného stanovena odměna a náhrada hotových výdajů zvýšená o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v celkové výši 125 767,40 Kč. Soud přezkoumal návrh stěžovatele, který požadoval přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v částce 156 634,50 Kč, výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby stanovil v souladu s ustanovením §7, §10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu částkou 2 300 Kč, takto přiznanou výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby však analogicky snížil ve smyslu §12a advokátního tarifu o 20%.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Stížnostní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že aplikace ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu je protiústavní. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který mimosmluvní odměnu za úkon právní služby ponížil o 20%, přičemž za situace, kdy odměna a náhrada hotových výdajů bude uhrazena obhájci státem, neshledal žádný důvod, proč by tomuto obhájci měla být odměna stanovena jinak, než v případě obhájce ustanoveného.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k uvedenému krácení odměny nemají soudy žádného práva, neboť ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu takovou možnost nepřipouští. Pokud tedy soudy používají analogii k tomuto ustanovení, potom nevykládají stávající normu, která se zcela zjevně na projednávaný případ nevztahuje, ale tvoří normu novou, což jim nepřísluší, a porušují tím ústavně zakotvený princip dělby moci. Stěžovatel uvádí, že odsouzeného zastupoval na základě plné moci, přičemž soud pouze rozhodl o právu odsouzeného na bezplatnou obhajobu. Napadené rozhodnutí tak je i v rozporu s požadavkem právní jistoty účastníků právních vztahů.
5. Stěžovatel současně namítá protiústavnost krácení odměny ustanoveného obhájce ustanovením §12a advokátního tarifu. Poukazuje na to, že uvedené opatření bylo zavedeno v důsledku povodní v roce 1997, u advokátů bylo na rozdíl od jiných právnických profesí zachováno, i když je zjevně nelegitimní a porušující právo na obhajobu. Advokáti jsou nuceni obhajovat ustanovené klienty za cenu sníženou, čímž je zvýhodněn stát na úkor advokáta, aniž by byla tato skutečnost jakkoliv legitimizována.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 276), sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581)].
9. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti krácení odměny a náhrady hotových výdajů, které vznikly stěžovateli jako zvolenému obhájci obviněného, jenž má na základě rozhodnutí soudu nárok na bezplatnou obhajobu. Soud prvního stupně totiž přiznanou výši mimosmluvní odměny za úkon právní služby ponížil analogicky ve smyslu ustanovení §12a advokátního tarifu o 20%, s čímž se stížnostní soud ztotožnil, stěžovatel však vyslovuje názor, že uvedené ustanovení se vztahuje pouze na ustanoveného obhájce, nikoliv na obhájce zvoleného na plnou moc.
10. Ústavní soud neshledal, že by v interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu a advokátního tarifu, jak ji provedly soudy obou stupňů, byl obsažen prvek svévole, či že by soudy extrémně vykročily z pravidel upravujících danou problematiku. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obou soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým a přezkoumatelným způsobem odůvodněným závěrům soudů však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
11. Ustanovení §151 odst. 6 tr. řádu totiž výslovně stanoví, že pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů obhájce zvoleného obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, se přiměřeně použijí jeho odstavce 2 až 5, které se týkají odměny a náhrady hotových výdajů obhájců ustanovených obviněnému. Odstavec 2 uvedeného ustanovení pak odkazuje na zvláštní předpis, jímž je advokátní tarif, jehož příslušná ustanovení byla v předmětné věci případně aplikována (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2301/16 ze dne 6. 6. 2017, bod 23, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo k porušení stěžovatelem tvrzených ústavních práv. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) i osud návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §12a) advokátního tarifu, který musel být jako návrh akcesorický rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu