ECLI:CZ:US:2017:2.US.2682.17.1
sp. zn. II. ÚS 2682/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šafránka, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 26/2015-404 ze dne 22. června 2017, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo v trestní věci vedené proti stěžovateli a dalším 20 obviněným ve vztahu ke stěžovateli rozhodnuto, že se podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu zamítá jako nedůvodná stížnost stěžovatele, podaná prostřednictvím jeho obhájce proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, 6. oddělení Olomouc, č. j. NCOZ-610-2503/TČ-2016-417706 ze dne 15. 9. 2016, vydanému se souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015, jímž bylo podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s trestným činem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a s trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, které měl spáchat ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (viz výrok II. napadeného usnesení).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství překročil svou pravomoc, pokud dal v napadeném usnesení policejnímu orgánu pokyn, jak má provádět dokazování, byť není dozorovým státním zástupcem. Dle stěžovatele tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť pokud měl stížnostní státní zástupce pochybnosti o potřebné míře pravděpodobnosti nutné k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, měl takové usnesení zrušit. Pokud pak dal dále stěžovateli poučení, že není příslušný k vyřízení jeho stížnosti na postup policejního orgánu při nahlížení do spisu a na neposkytnutí elektronické podoby některých důkazů a na nepořádek ve spisu, byl povinen takovou stížnost postoupit příslušnému státnímu zastupitelství, tj. dozorovému státnímu zástupci. Protože zůstal nečinný, i tím zkrátil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že státní zástupce měl o důvodech zahájení trestního stíhání stěžovatele důvodné pochybnosti. Měl proto na případ stěžovatele aplikovat zásadu in dubio pro reo a usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit. Trestní stíhání vede k řadě negativních omezení vůči jeho osobě, neboť je např. zajištěn jeho nemovitý majetek a tím omezeno vlastnické právo k němu. Ponecháním obvinění v platnosti za daných okolností, kdy tu není potřebná míra pravděpodobnosti o vině, je spravedlivý proces porušen v neprospěch stěžovatele. S poukazem na nálezy, v nichž Ústavní soud v důsledku naprosto nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání vydal kasační rozhodnutí, tvrdí, že v jeho případě se sice příslušný státní zástupce v omezené míře vyjádřil k argumentaci stěžovatele, avšak raději z důvodu opatrnosti ponechal napadené usnesení v platnosti, ač sám shledal závažné okolnosti prokazující spíše nevinu než vinu stěžovatele.
4. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
6. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471). Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
7. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když z odůvodnění napadeného usnesení vyvozuje, že stížnostní státní zástupce měl pochybnosti o potřebné míře pravděpodobnosti nutné k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto měl v souladu se zásadou in dubio pro reo takové usnesení zrušit.
8. V dané věci lze konstatovat, že napadené usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je podrobně a přesvědčivé odůvodněné, přičemž ve vztahu ke stěžovateli neobsahuje takovou argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na to, že státní zástupce shledal závažné okolnosti zpochybňující vinu stěžovatele. O pozornosti, s jakou státní zástupce přistoupil k přezkumu usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele a řady dalších osob svědčí i to, že usnesení o zahájení trestního stíhání v částech, týkajících se některých spoluobviněných, z důvodu procesních pochybení zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Argumentaci, o kterou opřel zamítnutí stížnosti stěžovatele, včetně názoru o důvodnosti jeho trestního stíhání, však lze považovat za zcela logickou a racionální.
9. Ústavní soud respektuje názor stížnostního státního zástupce, že ačkoliv je popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele komplikovaný, je z něj dostatečně zřejmé, v čem tkví jednání, z něhož je stěžovatel obviněn, a proč je nutno toto jednání, jehož konečným důsledkem měla být úplná úmyslná devalvace výběrového řízení, hospodářské soutěže i významné narušení finančních zájmů Evropské unie, vyhodnotit jako trestné. Stížnostní státní zástupce také poukázal na skutečnosti a důkazy, z nichž je účast stěžovatele (i ostatních obviněných) dovozována. Pokud v této souvislosti poukázal na okolnosti, jimiž se policejní orgán bude muset ve vztahu ke konkrétním dokumentům dále podrobně zabývat, současně též vysvětlil, proč ponechal usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele v platnosti. Pro samotné posouzení důvodnosti zahájení trestního stíhání pak není relevantní, že uvedl, jakým směrem by se mělo dokazování v této souvislosti ubírat, když nadto tím pouze reagoval na jednu z námitek stěžovatele vztahující se ke konkrétním dokumentům. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že tím státní zástupce překročil svou pravomoc.
10. Ani v závěru, že stížnostní státní zástupce není příslušný k vyřízení stížnosti na postup policejního orgánu při nahlížení do spisu, na poskytnutí elektronické podoby některých důkazů a na nepořádek panující ve spisovém materiálu, Ústavní soud neshledává žádnou libovůli, neboť o takové stížnosti rozhoduje ve smyslu §157a) tr. řádu dozorový státní zástupce.
11. V nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471) Ústavní soud sice výjimečně připustil meritorní přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. potvrzujícího rozhodnutí stížnostního státního zastupitelství, vedoucí k jeho kasaci, učinil tak ovšem s ohledem na mimořádnou situaci poté, co zjistil zcela zjevnou libovůli spočívající v naprosto nedostatečném odůvodnění rozhodnutí stížnostního státního zastupitelství. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Z odůvodnění napadeného usnesení jasně vyplývá, jakými konkrétními úvahami byl stížnostní státní zástupce veden, když usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele vyhodnotil jako zákonné a důvodné, které i po formální stránce splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a z hlediska popisu skutku v podstatných bodech odpovídá dosud zjištěným skutečnostem. Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího počátečního stádia řízení přicházelo v úvahu a patřičné stanovisko zaujal i k námitkám vzneseným stěžovatelem. Jím přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Obsah napadeného usnesení tudíž neporušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jejíž relevance vyplývá z použití unijních předpisů v trestním řízení napadeném ústavní stížností. Předpoklady pro zahájení jeho trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání uvedených trestných činů nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání. Stěžovateli přitom zůstává zachována možnost, aby v následujících stádiích řízení uplatnil všechna svá zákonná práva.
13. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu