ECLI:CZ:US:2017:2.US.2692.17.1
sp. zn. II. ÚS 2692/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem Panská 6, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2017, č. j. Nc 30119/2015-285, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 29 Co 152/2017-304, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezl. K., jejíž matkou je J. L. a otcem stěžovatel.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o úpravě výchovných poměrů nezl. K. tak, že se svěřuje do péče matky (výrok I.), přičemž stěžovateli jednak stanovil vyživovací povinnost ve vztahu k nezletilé ve výši 3.500 Kč měsíčně (výrok II.), jednak upravil jak běžný, tak i prázdninový styk stěžovatele s nezletilou v rozsahu specifikovaném ve výroku III. rozsudku. V neposlední řadě obvodní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok V a VI.). Své rozhodnutí o přijaté úpravě výchovných poměrů nezletilé, v němž nevyhověl návrhu stěžovatele na její svěření do jeho výlučné péče, resp. do střídavé výchovy obou rodičů, obvodní soud odůvodnil zejména s odkazem na závěry znaleckých posudků, vypracovaných MUDr. Petrem Navrátilem, resp. PhDr. Pavlem Králem, a na obsah zpráv kolizního opatrovníka nezletilé (orgán sociálně-právní ochrany dětí - OSPOD), v nichž byly hodnoceny mimo jiné jak osobnostní charakteristiky obou rodičů, jejich výchovné předpoklady a také jejich vzájemné konfliktní vztahy, tak i osobnostní charakteristika nezletilé a její vztah k oběma rodičům. Z citovaného znaleckého posudku obvodní soud též zjistil, že u stěžovatele je diagnostikována těžká depresivní porucha, v jejímž důsledku je i v částečném invalidním důchodu, přičemž zdravotní stav stěžovatele se projevuje úzkostně-depresivními potížemi, doprovázené projevy strachu, napětí, nervozity, zhoršením koncentrace, nespavostí či nechutenstvím. Obvodní soud rovněž vycházel ze skutkového zjištění, že rodiče od roku 2014 spolu nežijí a nezletilou měli ve střídavé péči, nicméně v nepravidelných časových intervalech, a to vlivem chování stěžovatele, jenž v několika měsíčních intervalech nejevil o péči o nezletilou žádný zájem. Obvodní soud na základě těchto skutkových zjištění konstatoval, že "je mimo jakoukoliv pochybnost, že nemoc (stěžovatele) se projevuje úzkostmi a depresemi, tyto stavy se přenáší i na nezletilou, zúzkostňují ji, (stěžovatel) se i z těchto důvodů pro nezletilou stává nepředvídatelným a nečitelným. Matka žádnou poruchou tohoto druhu netrpí, a i to je důvodem toho, že z hlediska výchovy nezletilé, se prostředí u matky jeví jako vhodnější a stabilnější." Dále zdůraznil, že "bylo jednoznačně zjištěno ze znaleckého posudku, a také z výslechu pana znalce při ústním jednání, že osobnost nezletilé je formována tak, že má velmi pozitivní vztahy k matce, a jakkoli má i se (stěžovatelem) dobré vztahy a má ho ráda, ze shora uvedených důvodů je (stěžovatel) pro nezletilou méně čitelný, méně předvídatelný, manipulující, nezletilá se mu obává sdělit svůj názor, svá přání, atp. Všechny tyto okolnosti nepříznivě formulují osobnost nezletilé, jejíž socio-emoční vývoj může být přímo ohrožen." V neposlední řadě pak obvodní soud hodnotil i stabilitu výchovného prostředí nezletilé u matky a u stěžovatele, přičemž vzal do úvahy, že stěžovatel často mění své bydliště, má značné dluhy ze svého podnikání, byl opakovaně trestně stíhán a nadto neudržuje žádné kontakty se svými dalšími dětmi (z jiných vztahů), především pak s nezl. D., o jehož výchovných poměrech je vedeno řízení u Okresního soudu v Kladně. Proto obvodní soud uzavřel, že "lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje nezletilé skýtá matka."
4. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které ovšem Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem neshledal důvodným, a proto rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku přisvědčil právním závěrům, jimiž obvodní soud odůvodnil stanovenou úpravu výchovných poměrů nezl. K. i navazující úpravu styku stěžovatele s ní. Městský soud konstatoval, že nezletilá je "do konfliktu mezi rodiči vtažena více, než by odpovídalo jejímu věku, přičemž (stěžovatel) sice formálně proklamuje stejná práva a povinnosti obou rodičů, ve skutečnosti však jde z jeho strany o manipulativní chování." Proto městský soud rovněž dospěl k závěru, že "výchovné prostředí u matky je jednoznačně stabilnější, (stěžovatel) sám svou důvěryhodnost do značné míry diskvalifikuje odmítáním objasnění svých osobních, majetkových a výdělkových poměrů."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již ve svém odvolání, vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým byly upraveny výchovné poměry nezletilé a na ni navazující úprava jeho styku s ní, resp. jeho vyživovací povinnosti. Stěžovatel obecnými soudy stanovenou úpravu výchovných poměrů považuje za necitlivý zásah do již ustálených výchovných poměrů nezletilé a stability jejího výchovného prostředí, čímž "zapříčinily rozpad doposud fungujícího modelu rodičovství." Obecnými soudy akcentované tvrzení znalců, že je stěžovatel pro dceru méně čitelný a tolerantní a že jí jeho psychická nestabilita znejišťuje, nemůže být dle názoru stěžovatele překážkou stanovení střídavé péče, navíc tím předurčují její negativní postoj ke stěžovateli a obecně k nemocným lidem. V neposlední řadě stěžovatel namítá nikoliv objektivní hodnocení důkazů obecnými soudy, když jednostranně upřednostňovaly argumentaci matky.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů jeho nezletilé dcery.
8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy (zejména v odvolání) a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů jeho nezletilé dcery vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
11. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak obvodní soud, tak i městský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé, tzn. svěřily ji do výlučné péče matky a stěžovateli upravily (běžný i prázdninový) styk s ní výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.
12. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilé a negativně zasáhly do stability jejího výchovného prostředí, s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je naopak toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), tedy nezl. K. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zcela zřejmé, že při formulaci svého závěru o svěření nezletilé do výlučné péče matky zohlednily na straně jedné a především zájmy a potřeby nezletilé (preference matky, negativní vnímání chování stěžovatele při projevech duševní poruchy, jíž trpí), nicméně na straně druhé přihlédly i ke specifickým okolnostem nyní projednávaného případu, zejména tedy osobnostní charakteristice a životnímu stylu stěžovatele, majícím negativní dopady na nezbytnou stabilitu výchovného prostředí nezletilé u stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily z jemu diagnostikované duševní poruchy překážku pro stanovení střídavé výchovy, ani s tímto tvrzení se nelze ztotožnit, neboť důvodů pro svěření nezletilé do výlučné péče matky bylo obecnými soudy shledáno hned několik, jak ostatně bylo výše rekapitulováno, přičemž duševní porucha, resp. pouze její konkrétní projevy v chování stěžovatele, mající potenciálně negativní vliv na postoj nezletilé ke svému otci, byla jen jedním z nich. V tomto ohledu je proto nezbytné rovněž odmítnout námitky stěžovatele, že zjištěné skutkové okolnosti nebyly hodnoceny objektivně, ale jednostranně v jeho neprospěch, neboť obecné soudy přistoupily k poměrně široké úpravě styku stěžovatele s nezletilou tak, aby byl zachován dostatečný prostor pro zachování a postupné prohlubování vztahu mezi stěžovatelem a jeho dcerou.
13. Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Pokud byla tedy dle názoru městského soudu nezl. K. "do konfliktu mezi rodiči vtažena více, než by odpovídalo jejímu věku", je třeba zdůraznit, že urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by však měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.
14. Výše uvedeným právním závěrům, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu