ECLI:CZ:US:2017:2.US.2709.17.1
sp. zn. II. ÚS 2709/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Kováře, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 104/27, Miroslav, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2017, č. j. 37 Co 34/2017-192, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. května 2017, č. j. 37 Co 34/2017-192, ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením a prodejem movité věci změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla oprávněnému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit povinným částku ve výši 8 537,50 Kč, tak, že tuto částku stanovil ve výši 13 178,90 Kč (výrok I.); dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že v situaci, kdy bylo vymoženo plnění ve výši 30 000 Kč, a náklady výkonu představovaly částku 16 821,10 Kč, představuje přeplatek povinných vůči oprávněnému podle §271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), právě částku ve výši 13 178,90 Kč, kterou je oprávněný povinen vrátit.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o výši přeplatku, který je povinen vrátit povinným. Uvádí, že částka 4 641 Kč, která představuje rozdíl mezi přeplatkem stanoveným odvolacím soudem a soudem prvního stupně, byla povinnými uhrazena až po provedené dražbě movitých věcí, a to bez jakékoliv specifikace. Proto byla započtena na jiný dluh povinných, o čemž byli povinní informováni. O uvedenou částku tak nemohl být zvýšen přeplatek povinných. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí postrádá odůvodnění, jakož i vysvětlení, k jakým důkazním prostředkům odvolací soud přihlédl a jak provedené důkazy vyhodnotil.
III.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud rovněž přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Ve výše uvedené souvislosti lze tak odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor.
6. V dané věci musí Ústavní soud především zdůraznit, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje téměř žádnou, natož pak relevantní ústavněprávní argumentaci, neboť stěžovatel v podstatě pouze nesouhlasí s tím, že o částku uhrazenou povinnými po provedené dražbě neměl být zvýšen jejich přeplatek, nýbrž měla být započtena na jiný dluh povinných. V tomto směru jde pouze o polemiku se závěry odvolacího soudu, která však nemá potřebný ústavněprávní přesah. Navíc částka, která tvoří rozdíl mezi povinností k vrácení přeplatku uloženou stěžovateli soudem prvního stupně a odvolacím soudem činí 4 641 Kč, což, jak bylo uvedeno výše, představuje z materiálního pohledu částku bagatelní a už jen z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu