ECLI:CZ:US:2017:2.US.2710.17.1
sp. zn. II. ÚS 2710/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Zámyslického, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, AK se sídlem náměstí Kinských 7, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017 č. j. 12 Cmo 63/2017-51 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 č. j. 49 Cm 265/2015-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 26. 8. 2017 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. V ústavní stížnosti tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soukromí zaručené čl. 10 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Městského soudu v Praze.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 49 Cm 265/2015-35 ponechal vůči stěžovateli v platnosti v celém rozsahu směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 11. 12. 2015 č. j. 49 Cm 265/2015-16. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 12 Cmo 63/2017-51 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost je podávána z důvodu, že z dosavadního průběhu soudního řízení nelze specifikovat žádný z dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v §237 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zároveň požádal o možnost doplnění ústavní stížnosti ve lhůtě 15 dnů. K doplnění ze strany stěžovatele nedošlo.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
6. Z podané stížnosti lze dovodit, že stěžovatel v dané věci nepodal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, přestože byl o možnosti podání dovolání Vrchním soudem v Praze řádně poučen. To bylo potvrzeno i telefonicky advokátem stěžovatele a tato skutečnost vyplývá i z údajů o daném řízení, dostupných na oficiálním portálu Ministerstva spravedlnosti http://infosoud.justice.cz.
7. Pro úplnost Ústavní soud zvážil, zda ústavní stížnost nepřijmout na podkladě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 386n.). O takový případ se zde však nejedná (blíže viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 580n.).
8. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti a nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání), dospěl Ústavní soud v této konkrétní věci k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj