ECLI:CZ:US:2017:2.US.2738.16.1
sp. zn. II. ÚS 2738/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Mrkvy, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. června 2016, č. j. 71 Co 211/2016-139, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. června 2016, č. j. 71 Co 211/2016-139, změnil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Bytové družstvo V. - dále též "bytové družstvo" nebo "družstvo") zaplacení částky 11 398 Kč s příslušenstvím, zamítl. Odvolací soud, přestože soudu prvního stupně vytkl pochybení zejména při reprodukci důkazů, vyšel nicméně z takto zjištěného skutkového stavu, avšak oproti soudu prvního stupně dospěl k jiným právním závěrům. Žalobce se domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že uhradil platby spojené s užíváním družstevního bytu, jehož vlastníkem je žalovaný, za měsíce září a říjen 2013, aniž by se však stal členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, resp. členem bytového družstva se stal, ale po jeho odstoupení od dohody o převodu členských práv k družstevnímu bytu uzavřené s předchozími členy družstva manžely Kubienovými se za člena družstva přestal považovat. Odvolací soud na danou věc aplikoval §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle něhož se bezdůvodně obohatí ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Konstatoval, že pokud žalobce od dohody o převodu členských práv platně odstoupil, nájemci a členy družstva se opět stali manželé Kubienovi, které by rovněž stíhala povinnost hradit žalovanému platby spojené s užíváním bytu. Pokud tak činil žalobce, hradil je za manžele Kubienovy, a právě proto je třeba na danou věc aplikovat §454 obč. zák. a nikoliv §451 obč. zák., jak učinil soud prvního stupně. Žalobce si přitom skutečnosti, že plní bez právního důvodu, byl vědom. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, neboť pokud bylo plněno za jiného, bezdůvodně se neobohacuje osoba, které bylo plněno (v daném případě žalovaný), nýbrž právě osoba za kterou bylo plněno (v daném případě by to byli tedy manželé Kubienovi). S ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného se pak odvolací soud nezabýval již tím, zda odstoupení od smlouvy bylo účinné či nikoliv, neboť pokud by účinné nebylo, nemohlo by ani dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve popisuje okolnosti vzniku sporu a dosavadní průběh řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že skutkový stav posoudil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by však provedl jakýkoliv důkaz, dále že se nezabýval platností a důvodností odstoupení od smlouvy, že celou věc nesprávně posoudil a že provedl nelogický závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, k čemuž dospěl opět bez provedení jakéhokoliv důkazu. Podle názoru stěžovatele se měl odvolací soud zabývat nejprve otázkou platnosti odstoupení od smlouvy a teprve poté řešit, zda stěžovatel platí za skutečného nájemce a zda je tato skutečnost žalovanému známa. Zdůrazňuje, že rozhodně nehodlal plnit dluhy za manžele Kubienovy, což se má jednoznačně podávat z dopisu adresovaného žalovanému, který však odvolací soud jako důkaz neprovedl. Na tomto základě by pak musel odvolací soud dospět k závěru, že nelze aplikovat §454 obč. zák., nýbrž, podle názoru stěžovatele měl správně vyjít z §451 odst. 2 obč. zák. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za svévolné a stojící v rozporu s existující judikaturou. Rovněž poukazuje na rozdílné rozhodování Krajského soudu v Ostravě ve srovnatelných sporech.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud předesílá, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, která je vedena v rovině práva podústavního. Stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
6. Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že danou věc posoudil jinak soud prvního stupně, aniž by však provedl jakýkoliv důkaz. Stěžovatel ovšem přehlíží, že odvolací soud sice po právní stránce věc posoudil jinak, když na rozdíl od soudu prvního stupně namísto §451 obč. zák. aplikoval §454 obč. zák., jinak však zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (třebaže mu vytkl pochybení při reprodukci důkazů a v postupu jejich hodnocení). K tomu Ústavní soud uvádí, že z §220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Jak Ústavní soud konstatoval např. v usnesení ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 652/09 či usnesení ze dne 10. prosince 2013 sp. zn. IV. ÚS 2582/13, "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění". Závěrem Ústavní soud podotýká, že uplatňování zásady dvojinstančnosti řízení v civilních věcech nevyplývá ani z Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
7. Pokud tedy odvolací soud v souladu s procesními pravidly posoudil věc odlišně od soudu prvního stupně, tedy, že je na místě aplikace §454 obč. zák., nelze mít výhrady ani proti závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, když z dokazování vyplynulo, že stěžovatel věděl, že žalovanému plní bez právního důvodu. K tomuto zjištění přitom dospěl již soud prvního stupně a odvolací soud tento závěr převzal. Tím, že stěžovatel prezentuje svoji vlastní, od obecných soudů odlišnou interpretaci tohoto skutkového zjištění, staví Ústavní soud do role další rozhodovací instance, která mu však, jak bylo naznačeno výše, v žádném případě nepřísluší. Rovněž vlastní hodnocení provedených důkazů je záležitostí obecných soudů a Ústavní soud může do tohoto procesu zasahovat pouze ve výjimečných případech.
8. Namítá-li tedy stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
9. Pokud stěžovatel namítal, že existují rozdílná (protichůdná) rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve srovnatelných sporech, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, popř. výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Lze sice dát stěžovateli zapravdu v tom, že situace, kdy existují vedle sebe rozdílná, či dokonce vzájemně si protiřečící rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech, není z pohledu právní jistoty účastníka řízení šťastná. I přesto však Ústavní soud, nejde-li o otázku ústavně zaručených práv, nemůže podávat závazný výklad podústavního práva. To, že Krajský soud v Ostravě posoudil stávající věc jinak než jiné případy, tedy v daném případě v neprospěch stěžovatele, neznačí nutně, že rozhodl nesprávně (hodnotit to Ústavnímu soudu nepřísluší), nebo dokonce protiústavně. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit.
10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu