ECLI:CZ:US:2017:2.US.274.17.1
sp. zn. II. ÚS 274/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. U., zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 17 T 20/2016, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 13 To 184/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1383/2016, za účasti Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ byla stěžovatelka uznán vinnou přečinem výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že v blíže specifikované době nejprve verbálně velmi hrubými a vulgárními nadávkami napadla poškozenou a poté ji napadla i fyzicky tak, že ji několikrát udeřila rukou sevřenou v pěst do zad, přičemž nedošlo ke zranění, které by poškozenou podstatným způsobem omezovalo v běžném způsobu života. Za to byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka odsuzuje ke stejnému trestu podle ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku (namísto odst. 2 stejného zákonného ustanovení, jak rozhodl okresní soud). Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Tvrdí, že její jednání nenaplnilo intenzitu trestního práva a mělo být řešeno postihem podle "správního řádu". Navíc, k prokázání svých tvrzení navrhovala výslech několika svědků, kteří však nebyli soudy vyslechnuti. Soudy tak rozhodovaly jednostranně jen na základě důkazů předložených obžalobou, přičemž prý nebyl proveden jediný přímý důkaz svědčící o vině stěžovatelky.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka namítá především porušení zásad presumce neviny a spravedlivého procesu při provádění důkazů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají určitou volnost obecnému soudu, avšak nikoliv volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má zaručit, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
7. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatelky. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti tak, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
9. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vycházely z usvědčujících výpovědí poškozené a svědkyň Mařincové a Bahníkové; naopak výpověď svědka Soldána shledal nevěrohodnou s ohledem na jeho vztah ke stěžovatelce (druh) a také pro jeho dřívější neshodu s poškozenou. Pokud za této situace soudy pro nadbytečnost neprovedly výslech dalších pěti svědků, které navrhla stěžovatelka, souhlasí Ústavní soud s názorem Nejvyššího soudu, že k opomenutí důkazů v daném případě nedošlo. Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatelka spáchala skutek uvedený v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
10. Pokud stěžovatelka brojí proti kvalifikaci svého jednání jako přečinu výtržnictví a tvrdí, že mělo být řešeno v oblasti správního trestání, nelze přehlédnout určitou nekonzistenci její argumentace, která na straně jedné popírá zjištění soudů ohledně skutkového průběhu děje (viz výše), avšak na straně druhé protiprávnost svého jednání připouští a zpochybňuje pouze jeho právní kvalifikaci. Rovněž ohledně této otázky však Ústavní soud respektuje zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a pro stručnost proto odkazuje (zejména) na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž je dostatečně vyloženo, proč bylo v daném případě namístě použít nástrojů trestního práva a proč nepostačovalo potrestání stěžovatelky pouze podle zákona o přestupcích (poznámka ÚS: stěžovatelka mylně uvádí správní řád, který však žádné skutkové podstaty správních deliktů neobsahuje). Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických osob poukazem na primární existenci institutů správního práva, považuje Ústavní soud tento názor na ústavně souladný a odpovídající i konkrétním okolnostem dané věci.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv přehodnocovat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu