ECLI:CZ:US:2017:2.US.2747.17.1
sp. zn. II. ÚS 2747/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Boučka, zastoupeného JUDr. Václavem Maisnerem, advokátem se sídlem Černošice, Zdeňka Lhoty 468, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 12. 2016, č. j. 16 C 7/2012-183, za účasti Okresního soudu Praha - západ, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 30. 8. 2017 a doplněnou dne 20. 10. 2017 advokátem určeným Českou advokátní komorou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu Praha-západ, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na rovnost v právech a v důstojnosti a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 1 a čl. 36 Listiny práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na rovnost před zákonem a na stejnou ochranu zákona bez jakékoliv diskriminace, plynoucí z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Výše citovaným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky ve výši 90.000 Kč po žalované společnosti EKOS Řevnice, spol. s. r. o. a žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení. Následné odvolání stěžovatele bylo usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 3. 2017, č. j. 16 C 7/2012-205, odmítnuto jako opožděné. Stěžovatel navrhuje postup dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť je toho názoru, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
6. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti (pouze!) shora citovanému rozhodnutí prvostupňového soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žaloby. Proti tomuto rozsudku mohl podat odvolání, o čemž byl ostatně i poučen. Pokud by tak řádně učinil, mohl by odvolací soud napadený rozsudek řádně přezkoumat. Stěžovatel tak nicméně neučinil, jelikož odvolání sice podal, avšak - jak se podává z usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 3. 2017, č. j. 16 C 7/2012-205 - učinil tak opožděně a proto muselo být odvolání z tohoto důvodu odmítnuto. Toto usnesení přitom stěžovatel nenapadá a tedy ani nezpochybňuje okolnost, že odvolání podal skutečně opožděně. Za této situace však Ústavní soud musí nutně konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože vyčerpáním řádného opravného prostředku se nerozumí pouze jeho jakékoliv podání, nýbrž podání v takové podobě, aby se jím mohl odvolací soud meritorně zabývat, což však stěžovatel v nyní projednávané věci neučinil a tuto možnost odvolacímu soudu nedal.
7. Pokud by přesto stěžovatel napadal též citované usnesení okresního soudu (což však neplyne z petitu ústavní stížnosti a ani z jejího obsahu), byla by i v tomto případě ústavní stížnost nepřípustná, a to z důvodu shora zmíněného nevyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě podání žaloby pro zmatečnost, jíž lze napadnout usnesení prvostupňového soudu o odmítnutí odvolání z důvodu opožděnosti [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; č. 79/2009 Sb.)].
8. Jestliže se stěžovatel domáhá aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba nejprve uvést, že postup podle tohoto zákonného ustanovení má být výjimkou z obecného pravidla, což znamená, že předmětné ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel podstatný přesah vlastních zájmů spatřuje v tom, že údajné diskriminační jednání žalované, které je předmětem sporu před obecnými soudy, je častým a společensky závažným problémem, jemuž je potřeba důrazně čelit. V ústavní stížnosti ovšem podrobněji nevymezuje, komu a jak má být takovým jednáním do základních práv zasahováno, a svoje tvrzení ani nijak nedokládá. V takovém případě tedy není dán důvod pro výjimečný postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Kromě toho je nutno poukázat na okolnost, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje učinit výjimku z nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, nikoliv však výjimku z hlediska dodržení ostatních podmínek řízení. Pokud by proto stěžovatel skutečně měl za to, že jeho případ podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, pak bylo namístě ve lhůtě dvou měsíců od doručení zamítavého rozsudku okresního soudu ze dne 1. 12. 2016 podat hned ústavní stížnost, nikoliv (opožděné) odvolání. Pokud však stěžovatel podává ústavní stížnost teprve nyní (20. 10. 2017), a směřuje ji výhradně proti tomuto rozsudku okresního soudu, jedná se navíc o ústavní stížnost opožděnou.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný a současně opožděný v souladu s §43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj