ECLI:CZ:US:2017:2.US.2756.15.1
sp. zn. II. ÚS 2756/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty Petrové, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 1165/2014-193, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012 č. j. 6 Cmo 201/2012-126 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2011 č. j. 44 Cm 152/2008-44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a společnosti Heineken Česká republika, a. s., sídlem U Pivovaru 1, Krušovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí s ohledem na exekuční řízení, které je vedeno proti ní ve věci sp. zn. 134 EX 149/14/13 soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 10. l. 2011 č. j. 44 Cm 152/2008-44 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 562 606,50 Kč s příslušenstvím jako úhradu za dodané a vyfakturované zboží, kterou stěžovatelka neuhradila. Zároveň krajský soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 82 817,20 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, neboť stěžovatelka nesplnila svoji povinnost vyplývající ze smluvního závazku a porušila tak zásadní zásadu poctivého obchodního styku. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 8. 2012 č. j. 6 Cmo 201/2012-126 byl rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl správně, jestliže napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalobou požadovaný nárok včetně příslušenství a nahradit jí náklady řízení.
5. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. l. 2015 č. j. 32 Cdo 1165/2014-193 bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto a dále bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou formulovaná otázka nemůže založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), neboť ji odvolací soud neřešil.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že soud neprovedl bez zjevného důvodu stěžovatelkou navržené důkazy, rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a nepřihlédl ani ke zdravotní indispozici stěžovatelky, která jí zabránila plně vnímat soudní řízení.
7. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud považoval nárok vedlejší účastnice za prokázaný, zatímco ohledně stěžovatelčina nároku na zaplacení částky 562 606,50 Kč dospěl bez jakéhokoliv dokazování, tj. i přes navržené důkazy, k závěru, že tvrzené porušení povinnosti ze strany vedlejší účastnice (kdy zástupci vedlejší účastnice nutili odběratele, aby se stěžovatelkou ukončili smluvní vztahy), žádným protiprávním jednáním není, neboť je právem každého účastníka vybírat si svého smluvního partnera. Odvolací soud se se závěry krajského soudu ztotožnil s tím, že bylo věcí stěžovatelčiných odběratelů, od koho budou odebírat zboží. Stěžovatelka uvádí, že navrhovala, aby krajský soud tyto odběratele vyslechl, aby popsali jednání vedlejší účastnice, což však žádný ze soudů neučinil. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody, ačkoli žádné důkazy neprovedly, byť byly navrženy, pak obecné soudy stěžovatelce nedaly šanci takový závěr prokázat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1818/2009 a namítá, že v její věci se obecné soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti, když bez dokazování dovodily, že zde příčinná souvislost není dána, což stěžovatelka považuje za nesprávné. Podstatu protiprávního jednání spatřuje v jednání zástupců vedlejší účastnice, kteří nutili odběratele stěžovatelky, aby se stěžovatelkou ukončili smluvní vztahy. Stěžovatelka dále uvádí, že na soudním jednání dne 10. 1. 2011 dostala epileptický záchvat, který ovlivnil ve velké míře její schopnost vnímat průběh řízení a reagovat na případné výzvy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy (zejména výslechem jejích odběratelů) a rozhodoval tak na základě neúplně zjištěného skutkového stavu; stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem soudů, že porušení povinnosti vedlejší účastnicí tím, že prostřednictvím svých zástupců nutila odběratele, aby se stěžovatelkou ukončili smluvní vztahy, není žádným protiprávním jednáním, neboť je právem každého účastníka vybírat si svého smluvního partnera.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
14. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních prostředků je dostatečný. Jestliže však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Uvedenému požadavku obecné soudy v souzené věci dostály.
15. K otázce rozsahu dokazování vrchní soud konstatoval, že krajský soud provedl důkazy v potřebném rozsahu, přičemž důkazy, ze kterých vyplývaly rozhodné skutečnosti pro posouzení věci, řádně zhodnotil. Krajský soud podle odvolacího soudu učinil i správná zjištění a jím provedené právní zhodnocení a právní závěry shledal správnými. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 8. 1. 2003 smlouvu o dodávce nápojů včetně dodatků, vedlejší účastnice smluvené zboží dodávala, a to včetně zboží, jehož zaplacení je předmětem řízení, stěžovatelka zboží dle dodacích listů převzala, avšak za dodané zboží nezaplatila.
16. Vrchní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že vedlejší účastnice její zákazníky (kupující) nátlakem pod pohrůžkou finančního znevýhodnění přinutila přejít k jiným prodávajícím, přičemž tak vedlejší účastnice učinila, ač jí bylo známo, že i po jednostranné výpovědi dané podle předmětné smlouvy má stěžovatelka v úmyslu nakupovat a prodávat krušovické pivo; postupem vedlejší účastnice byla stěžovatelce podle jejího názoru způsobena škoda. K prokázání svých tvrzení navrhla stěžovatelka provedení důkazů včetně svědků. Soud prvního stupně důkazy navrhované stěžovatelkou (mj. výslechy svědků a ustanovení znalce ke stanovení škody) nepřipustil, přičemž neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnil. Krajský soud uvedl, že stěžovatelkou navržené důkazy považoval za nadbytečné, neboť stěžovatelkou tvrzené porušení povinnosti vedlejší účastnicí není protiprávním jednáním, které by zakládalo odpovědnost za škodu. Podle závěru soudu prvního stupně vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost, protože je volbou každého kupujícího vybrat si smluvního partnera v závazkových vztazích. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.
17. Vrchní správně dovodil, že zánikem platnosti smlouvy mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou skončil závazkový vztah a bylo věcí odběratelů stěžovatelky, od koho budou nápoje odebírat; v této souvislosti vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka věděla, resp. musela vědět z uzavřené smlouvy, že porušuje povinnosti stanovené touto smlouvou (šlo o dodávky III. čtvrtletí) a musely jí být známy i důsledky, které mohou nastat, resp. nastanou, zvlášť za situace, kdy si účastníci smluvního vztahu dohodli jednoměsíční výpovědní dobu. Jestliže stěžovatelka tvrdila, že i nadále chtěla prodávat krušovické pivo, stačilo zaplatit dlužné částky a předejít tak výpovědi dané podle smlouvy, popř. dohodnout s vedlejší účastnicí podmínky, za nichž by mohl obchodní vztah pokračovat. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěly ke správnému závěru, že stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu škody v důsledku jí tvrzených skutečností, když nebyly dány předpoklady vzniku práva na náhradu škody, především pak příčinná souvislost mezi stěžovatelkou tvrzenou škodou a jednáním vedlejší účastnice.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že na soudním jednání dne 10. 1. 2011 dostala epileptický záchvat, který ovlivnil ve velké míře její schopnost vnímat průběh řízení a reagovat na případné výzvy. K této námitce vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení před krajským soudem nedošlo k porušení procesních předpisů, neboť stěžovatelka byla v rámci řízení poučena, aby doplnila skutková tvrzení týkající se vzniku uváděné škody (§118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a o nutnosti označit důkazní návrhy; byla rovněž řádně poučena dle §119a o. s. ř. Ke stěžovatelčině tvrzené zdravotní indispozici při jednání Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by na své zdravotní problémy krajský soud při tomto jednání sama upozornila, popř. že by tak učinil její právní zástupce; pokud na tuto svou indispozici poukázala teprve ve svém odvolání, je zřejmé, že vrchní soud na tuto námitku již nemohl bez předložení relevantních důkazů reagovat.
19. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1818/2009 neshledal Ústavní soud případným. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud vyslovil, že existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vznikem škody je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu; v každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda mezi protiprávním úkonem a škodou existuje vztah příčiny a následku. V souzené věci však obecné soudy dovodily, že stěžovatelka příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody neprokázala. Jak bylo výše uvedeno, uvedený závěr obecných soudů je správný.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
22. S ohledem na závěr Ústavního soudu o neopodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění žádosti stěžovatelky, aby v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu