ECLI:CZ:US:2017:2.US.2757.17.1
sp. zn. II. ÚS 2757/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Sosnovce a Milady Sosnovcové, oba zastoupeni JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. července 2017 č. j. 20 Cdo 2377/2017-277, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 19 Co 59/2017-253 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 23 EXE 225/2013-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto usnesení a předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Benešově. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku formalistického přístupu civilních soudů k hodnocení důkazů bez snahy o nalezení spravedlivého řešení, když soudy zcela rezignovaly na ochranu práv stěžovatelů.
2. Stěžovatelé se u obecných soudů domáhali zastavení exekuce na odstranění elektroměrného pilíře, když částečně exekuovanou povinnost splnili, ale nemohou ji splnit v části, ve které již nejsou vlastníky, a navíc je zde umístěno vedení vysokého napětí. Poukázali na formalismus obecných soudů a Nejvyššího soudu, neboť vyvodily nesprávné závěry ze skutkových zjištění a neuznaly za důkaz Darovací smlouvu pro absenci podpisu obdarovaného, přestože bylo prokázáno, že k přechodu vlastnictví došlo (číslo zápisu, výpověď pracovníka obdarovaného atd.). Námitky stěžovatelů se týkají hodnocení důkazů, z nichž civilní soudy - podle jejich názoru - formalisticky dovodily skutkové závěry svědčící v jejich neprospěch. Zejména namítají vady řízení, kterých se měly soudy dopustit tím, že nepřihlédly ke všem skutečnostem a okolnostem případu a neprovedly jimi navrhované důkazy spočívající v komunikaci pana Fialy s panem Šturcem učiněnou z důvodu řešení exekuované povinnosti stěžovateli. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nesprávně hodnotily kritérium bezpečnosti a neúčelnosti při odstranění staveb. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil, dovolání jako nepřípustné odmítl, což stěžovatelé považují za exces v rozhodovací činnosti dovolacího soudu jdoucí na újmu práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
3. Stěžovatelé zpochybnili samotnou věcnou správnost exekučního titulu, navrhli zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností a požádali, aby Ústavní soud usnesením odložil jejich vykonatelnost.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Argumentaci civilních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Civilní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
9. Stran námitky neprovedení navržených důkazů a nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na soudech, aby zhodnotily, zda jimi provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jeho zásah přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
10. V dané věci stěžovatelé namítali nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání (srov. usnesení ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2745/13). Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud v této souvislosti podotýká nad rámec výše uvedeného, že nelze současně přehlédnout, že stěžovatelé v dovolacím řízení uplatnili námitku zpochybňující věcnou správnost výroku vykonávaného exekučního titulu, což již není přípustné. Exekuční soud (soudní exekutor) je obsahem vykonávaného rozhodnutí vázán a je povinen z něho vycházet. Právní závěr odvolacího soudu, že elektroměrný pilíř má být v daném případě na základě nepochybně jednoznačně formulovaného výroku exekučního titulu odstraněn jako celek, je tedy v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3277/2010). Pokud jde o námitku nesprávného hodnocení uzavření darovací smlouvy ohledně zbylé části pilíře, tak dovolací soud považuje tvrzení stěžovatelů pouze za polemiku se skutkovými závěry, což nemůže být považováno za dovolací důvod dle §241a odst. 1, 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz ).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí [k tomuto postupu srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313), usnesení ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 521/05 a další.]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu