ECLI:CZ:US:2017:2.US.2774.17.1
sp. zn. II. ÚS 2774/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2/1596, Ostrava-Poruba, zastoupené opatrovníkem Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2016, č. j. 8 Co 622/2009-1247, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 32 Cdo 12/2017-1276, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), státní moc byla uplatňována v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že napadenými rozhodnutími byl porušen Listinou garantovaný zákaz nucených prací nebo služeb podle čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a bylo porušeno rovněž stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Následně stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti požádala o naléhavé projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Co 622/2009-1236, v právní věci žalobce TRAIVA, s. r. o., proti stěžovatelce UNIMEX-INVEST, s. r. o., o nahrazení projevu vůle stěžovatelky, rozhodl tak, že advokátku JUDr. Šárku Apltauerovou zprostil výkonu funkce opatrovníka stěžovatelky (výrok I.) a jako opatrovníka stěžovatelce ustanovil pro toto řízení Mgr. Petra Vaňka (výrok II.) s tím, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Nově ustanovený opatrovník stěžovatelky Mgr. Petr Vaněk proti druhému výroku o ustanovení opatrovníkem podal odvolání, resp. žádost o zrušení ustanovení a namítal, že stěžovatelku nemůže v této věci zastupovat, neboť stěžovatelka byla po určitou část řízení zastupována jeho kolegou, se kterým Mgr. Petr Vaněk (nyní ustanovený opatrovník stěžovatelky) vykonává advokacii ve sdružení, přičemž jmenovaný kolega vypověděl stěžovatelce plnou moc a ukončil zastupování stěžovatelky v daném řízení z důvodů uvedených v ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), tedy z důvodu narušení nezbytné důvěry. Z ustanovení §19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii, jež upravuje tzv. povinné odmítnutí, přitom vyplývá, že povinností advokáta je poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo ve věci související právní služby advokát, s nímž daný advokát vykonává advokacii společně. Přestože tedy opatrovník stěžovatelky Mgr. Petr Vaněk stěžovatelku zastupuje v jiných právních věcech, v nyní projednávané věci není způsobilý být stěžovatelčiným opatrovníkem, a to právě s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii.
3. Krajský soud v Ostravě nyní napadeným usnesením žádost opatrovníka stěžovatelky o zrušení ustanovení opatrovníkem stěžovatelky zamítl a v poučení uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí nicméně podal opatrovník stěžovatelky opravný prostředek, označený jako odvolání, a argumentoval ve prospěch názoru, že odvolání proti tomuto usnesení je přípustné. Nejvyšší soud, kterému byla věc předložena krajským soudem k projednání a rozhodnutí, však shora citovaným usnesením řízení o tomto podání pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") zastavil, neboť proti napadenému rozhodnutí o. s. ř. odvolání ani jiný řádný opravný prostředek nepřipouští. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvedl, že ani případné posouzení podaného opravného prostředku jako dovolání by nevedlo k věcnému přezkumu druhého výroku napadeného usnesení krajského soudu, jelikož dovolání proti tomuto rozhodnutí není objektivně přípustné podle žádného ustanovení o. s. ř. a muselo by být odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Nejde totiž o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (srov. §237 o. s. ř.), ani o žádné z rozhodnutí taxativně vypočtených v §238a o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení ustanovení §19 zákona o advokacii, neboť ustanovenému opatrovníkovi stěžovatelky Mgr. Petru Vaňkovi je zakázáno převzít věc totožnou či související s věcí, ve které byla pro narušení nezbytné důvěry vypovězena smlouva s advokátem, s nímž Mgr. Petr Vaněk vykonává advokacii společně. Ustanovením Mgr. Petra Vaňka opatrovníkem stěžovatelky se tento dostal do situace, ve které porušuje zákon o advokacii a svým jednáním naplňuje kárné provinění. Předně však je napadenými rozhodnutími soudů zasaženo do práva stěžovatelky, neboť za dané situace mohou vznikat významné pochybnosti o tom, zda a nakolik jsou její práva v řízení chráněna, zastupuje-li ji opatrovník, u něhož je dán důvod pro povinné odmítnutí. Napadenými rozhodnutími soudů tak došlo k porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, když je zastoupena osobou, která jej v předmětné věci nesmí zastupovat.
5. Ústavní soud je povinen nejprve přezkoumat splnění podmínek řízení.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2016, proti němuž není odvolání ani dovolání přípustné (o čemž byla stěžovatelka ostatně i řádně poučena), počala běžet již ode dne doručení samotného usnesení krajského soudu stěžovatelce a proto se ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu jedná o ústavní stížnost podanou zjevně po lhůtě stanovené pro její podání (teprve dne 31. 8. 2017), která je dvouměsíční (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se jedná o ústavní stížnost podanou včas podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však na základě posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pro vyslovení tohoto závěru bylo podstatné nejprve posoudit, zdali Nejvyšší soud nepochybil, když zastavil řízení o odvolání ustanoveného opatrovníka stěžovatelky.
10. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvouinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech kupř. objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 771/06, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://usoud.nalus.cz).
11. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabýval, uvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, vypořádal se s předestřenými tvrzeními opatrovníka stěžovatelky a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V takovém postupu Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by zasáhlo některé z namítaných základních práv stěžovatelky, neboť nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, vedoucí k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost v části brojící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Pro úplnost je vhodné dodat, že ústavní stížnost brojící proti stejným rozhodnutím obecných soudů, podaná přímo Mgr. Petrem Vaňkem, byla Ústavním soudem rovněž odmítnuta (usnesení ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2775/17).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu