ECLI:CZ:US:2017:2.US.2832.17.1
sp. zn. II. ÚS 2832/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Vašici, právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Silným, advokátem, AK se sídlem Na Zábradlí 1, Praha 1, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Vsetín, Oddělení hospodářské kriminality, ve věci č. j. KRPZ-100768-81/TČ-2016-151581, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 9. 2017, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že postupem shora specifikovaných orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování a těmto orgánům zakáže v porušování tohoto práva pokračovat.
2. Podle obsahu ústavní stížnosti podal stěžovatel u Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně trestní oznámení na L. K. z důvodu podezření ze spáchání trestných činů podvodu a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Uvedené oznámení bylo Okresním státním zastupitelstvím ve Vsetíně postoupeno k šetření Policii ČR, Krajskému ředitelství Zlínského kraje, Územnímu odboru Vsetín, Oddělení hospodářské kriminality. Usnesením policejního orgánu ze dne 12. 4. 2017 č. j. KRPZ-100768-81/TČ-2016-151581 bylo trestní oznámení odloženo. Stížnost, kterou stěžovatel jako poškozený proti usnesení podal, byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ze dne 2. 5. 2017 č. j. 2 ZN 4783/2016-30 zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel proto požádal o provedení dohledu nadřízené Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. To přípisem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 2 KZN 3132/2017-8 stěžovatele vyrozumělo o tom, že v postupu podřízeného státního zastupitelství nebyla shledána žádná pochybení, s jeho závěry se lze zcela ztotožnit a postačí na ně odkázat.
3. Stěžovatel se domnívá, že policejní orgán i obě státní zastupitelství posoudily věc chybně a nedostatečně se vypořádaly s argumenty obsaženými v trestním oznámení a následných podaných opravných prostředcích. Neprovedly všechny relevantní důkazy předložené a navržené stěžovatelem, ani nebyly obstarány důkazy další nad rámec důkazů přiložených k trestnímu oznámení.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud se již v minulosti zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy ČR nezakládá" (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, http://nalus.usoud.cz).
6. Z kontextu ústavní stížnosti pak vyplývá, že se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud v nedávné době opakovaně zabýval a v dnes již poměrně rozsáhlé judikatuře vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto subjektivního ústavního práva (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak lze dovodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, právo poškozeného na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Není-li dotčeno žádné z uvedených substantivních práv poškozeného, nelze dovodit, že by mu svědčilo právo na účinné vyšetřování. Právo na efektivní trestněprávní ochranu navíc nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva).
7. Uvedené právo není tedy v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu, apod. - viz blíže nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).
8. Podstata jednání, kterého se dle stěžovatele měla dopustit podezřelá, spočívá ve vystavení fiktivní smlouvy o půjčce společnosti Hotel Apollo, s. r. o., ve výši 2 200 000 Kč, a to v úmyslu se obohatit, když si část splátky nechala vyplatit a zbylou část vymáhá soudně.
9. Podle Ústavního soudu je z obsahu stěžovatelem rozporovaných usnesení a vyrozumění zřejmé, že orgány činné v trestním řízení věnovaly hodnocení skutkového stavu dostatečný prostor. Věc posuzovaly pečlivě a své závěry dostatečně odůvodnily. Odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů, než je názor stěžovatele, nezakládá porušení jeho ústavních práv. Orgány činné v trestním řízení navíc kladly důraz na obecnou zásadu ultima ratio, která spočívá v tom, že normy trestního práva mohou být aplikovány pouze v případech, kdy užití jiných norem právního řádu nepřichází v úvahu vůbec nebo je neúčelné. Užití trestního práva by dle jejich názoru bez vyčerpání soukromoprávních norem bylo i v dané věci porušením zásady subsidiarity trestní represe.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by namítaným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu