ECLI:CZ:US:2017:2.US.2843.17.1
sp. zn. II. ÚS 2843/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 6. 2017, č. j. 0 Nc 39012/2017-89 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017, č. j. 58 Co 301/2017-123, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností (původně blanketní) doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2017 a posléze dne 9. 10. téhož roku doplněnou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. S odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 upozorňuje, že jako advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen, pročež podává stížnost osobně. Tvrdí přitom, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo údajně porušeno i jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny.
2. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Tímto návrhem se stěžovatel domáhal stažení obrazově zvukových záznamů, jež považoval za urážlivé, ze sociální sítě Facebook a ze serveru Youtube (tvrzené zásahy č. 1-7) a toho, aby se odpůrce Petr Vojnar zdržel nepravdivých, urážlivých a zesměšňujících výroků na jeho adresu (tvrzené zásahy č. 8 a č. 9). Stěžovatel považoval za zásah do svých osobnostních práv především tvrzení odpůrce, podle nichž je trouba, podílí se na podvodech jistého pana Kocourka a osoby vystupující pod přezdívkou "MikeJePán", zaměstnávají jej manželé Kocourkovi, měl by se za svou činnost stydět, je označován jako "Venca" aj.
3. Soud prvního stupně však - jak již bylo shora uvedeno - návrh na vydání předběžného opatření v plném rozsahu zamítl, přičemž konstatoval, že údajné zásahy nepřesáhly přípustnou míru kritiky a stěžovatel jako advokát je povinen strpět vyšší míru veřejné kritiky, jakož i to, že jeho zájmy a činnost budou širokou veřejností ztotožňovány se zájmy a činností jeho klientů.
4. Městský soud v Praze pak k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že v rozsahu týkajícím se tvrzených zásahů č. 1-7 a č. 9 návrh odmítl pro neurčitost (nebylo zřejmé, co se míní slovem "zajistit", resp. čeho se má odpůrce zdržet, co má vykonat aj.). Pokud šlo o tvrzený zásah č. 8, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Městský soud v Praze konstatoval, že podle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 171/12) nemůže ochrana proti zneužití svobody slova spočívat v absolutních zákazech. Byť proto byly některé výroky odpůrce hraniční (s ohledem na intenzitu expresivity), neshledal zatím městský soud důvod k přijetí předběžného opatření. Zároveň však konstatoval, že pokud by odpůrce ve výrocích pokračoval pouze s cílem stěžovatele urážet, mohlo by prozatímní konkrétně vymezené omezení svobody slova přicházet v úvahu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně projednatelná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy - jejichž postup je stručně rekapitulován shora - důsledně zvažovaly v kolizi stojící zájmy stěžovatele i odpůrce, postupovaly v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu a své právní závěry též řádně odůvodnily.
8. Ústavní soud v tomto směru zejména zdůrazňuje, že preventivní (kvazicenzurní) zásah do svobody projevu spočívající v zákazu určitým způsobem se vyjadřovat, resp. šířit určité výroky, je ve svobodné demokratické společnosti krajním prostředkem ochrany osobnostních práv. Vydání předběžného opatření, jakého se domáhal stěžovatel, by tudíž připadalo v úvahu toliko v případech, v nichž by zásah do jeho osobnostních práv byl natolik závažný a měl by takovou povahu, že žádný jiný prostředek by nebyl způsobilý nastolit spravedlivou rovnováhu mezi ochranou jeho práv a ochranou ústavně garantovaných práv odpůrce. Byť Ústavní soud v projednávané věci souhlasí s právním názorem obecných soudů, podle něhož byly některé expresivní výroky odpůrce hraniční, nemá zároveň ústavněprávních výhrad proti jejich právnímu závěru, že jejich intenzita (s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu) ještě vydání předběžného opatření neodůvodňuje. Stěžovateli nicméně stále zůstává otevřena možnost bránit se proti jím napadaným výrokům žalobou na ochranu osobnosti a domáhat se satisfakce.
9. Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu