ECLI:CZ:US:2017:2.US.2856.17.1
sp. zn. II. ÚS 2856/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P.S. 1/9, Mírov, zastoupeného Mgr. Lenkou Knopovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 3305/2016-245, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 70 Co 201/2015-183, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2015, č. j. 7 C 81/2012-156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále jím bylo porušeno právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny a podle čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Byl jimi rovněž porušen zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy, právo na informace a svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy a zákaz libovolného rozhodování soudů podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zejména vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, ve které stěžovatel požadoval uložit žalované (Česká republika - Vězeňská služba České republiky) povinnost zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.024.000 Kč (výrok I.) a dále náhradu nemajetkové újmy ve výši 8.000 Kč měsíčně za blíže specifikované období (výrok II.). Takto specifikovaná nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout tím, že mu jako vězni vykonávajícímu trest odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou nebylo umožněno zvýšit si vzdělání na zahraniční vysoké škole prostřednictvím e-learningu. Podle obvodního soudu se stěžovatel mohl jím tvrzených nároků domáhat jen v mezích zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "antidiskriminační zákon"). Podle tohoto zákona byl stěžovatel povinen uvést skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že ze strany žalované došlo ve stěžovatelově případě k přímé nebo nepřímé diskriminaci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přes poučení soudu ve smyslu §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. skutečnosti svědčící o jeho diskriminaci neuvedl, soud prvního stupně jeho žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Uvedl totiž, že odlišování je diskriminační tehdy, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo by se zacházelo s osobou jinou ve srovnatelné situaci, a to z důvodů rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru a pokud takové odlišné jednání nebo opomenutí není objektivně a rozumně odůvodněno. Stěžovatel však neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit rozdílné zacházení s jinými vězni, kteří byli nebo jsou v obdobném nebo srovnatelném postavení jako stěžovatel. Omezení, respektive neumožnění výkonu některých práv (zde studovat vysokou školu formou e-learningu), je pak logickým důsledkem podstaty nepodmíněného trestu odnětí svobody a také nezbytným předpokladem naplnění jeho účelu.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Předně je třeba poznamenat, že zákaz diskriminace je obecným principem společným všem demokratickým a právním státům, jež jsou členy Evropské unie nebo Rady Evropy. Při obecnější argumentaci tvrdící nerovnost v přístupu ke vzdělání tak, jak ji v ústavní stížnosti vede stěžovatel, pak není zásadního rozdílu, zda-li je zákaz diskriminace dovozován přímo z Listiny, antidiskriminačního zákona nebo z mezinárodních smluv, neboť i tyto jsou pro Českou republiku závazné. Není proto otázkou jiného právního posouzení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., je-li zákaz diskriminace dovozován z Listiny nebo z jiných pramenů práva. V každém případě je totiž na stěžovateli, aby tvrdil, že je ve srovnání s jinými osobami ve výkonu trestu odnětí svobody diskriminován. Na žalované pak bylo, jak správně stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (srov. její odst. 3.12), aby tvrdila a prokázala, že tomu tak nebylo. Podstatné přitom je, že stěžovatel diskriminační jednání žalované k jeho osobě - v porovnání s ostatními osobami ve výkonu trestu odnětí svobody - netvrdí ani v ústavní stížnosti. Zde totiž nesprávně svoji situaci vymezuje vůči ostatním občanům, kteří však ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou.
8. V daném kontextu pak Ústavní soud odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (vzpomínaný samotným stěžovatelem) ve věci Velyo Velev proti Bulharsku ze dne 27. 5. 2014 (stížnost č. 16032/07; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int). V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva uvádí (srov. odst. 34 citovaného rozsudku), že Úmluvu nelze interpretovat tak, že státy jako její signatáři mají povinnost pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody zajistit vzdělávací aktivity, byť je to nanejvýš vhodné, když část z nich během výkonu trestu věznici opouštět nesmí (neboť by to bylo v rozporu s účelem trestu). Na druhou stranu, jestliže takové vzdělávací aktivity stát zajišťuje, musí do nich mít přístup všichni na svobodě omezení, a to na základě předvídatelných kritérií. I omezení práva na vzdělání se tak musí provádět proporcionálně (srov. odst. 32 citovaného rozsudku) ve vztahu k cíli, jehož má být dosaženo [zde se jedná o technické omezení (nikoliv vyloučení) kontaktu vězňů s okolním světem]. Jak přitom bylo v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, prokázáno, žalovaná pro odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody organizuje i vysokoškolské studium (v rámci objektu věznice), když na druhou stranu ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve svém důsledku netvrdí, že by ke studiu formou e-learningu nebylo potřeba emailové komunikace. Její používání však přitom ani podle Ústavního soudu přiměřenému omezení kontaktu stěžovatele s vnějším světem neodpovídá. Takovým náhledem je pak nutno hodnotit i obecnými soudy zmiňovaný §27 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 169/1999 Sb."), podle něhož po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna.
9. Naznačenému výkladu pak zcela odpovídají i okolnosti stěžovatelem zmiňovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 7. 1968 (Belgický jazykový případ, stížnosti č. 1474/62; 1677/62; 1691/62; 1769/63; 1994/63; 2126/64), neboť i zde státem nastolená nerovnost v časové dotaci výuky jazyků měla rozumné a objektivní důvody. Rozumné a objektivní důvody však Evropský soud pro lidská práva neshledal v případě Kalda proti Estonsku (rozsudek ze dne 19. 1. 2016, stížnost č. 17429/10), neboť mají-li vězni v Estonsku přístup k internetu (což však Úmluva vězňům obecně nezaručuje), nelze bez dalšího určovat, že právní informace mohou osoby omezené trestem odnětí svobody čerpat například jen z oficiálních právních databází. Stejně tak není podle Evropského soudu pro lidská práva přiměřené bránit osobě ve výkonu trestu odnětí svobody v přístupu ke konkrétní internetové stránce obsahující seznam studijních programů garantovaných univerzitou (srov. rozsudek ze 17. 1. 2017 ve věci Jankovskis proti Litvě, stížnost č. 21575/08). Jak podle Ústavního soudu vidno, přístup k internetu není osobám ve výkonu trestu Úmluvou ani judikaturou Evropského soudu pro lidská práva garantován bez dalšího, jelikož svůj význam může mít například i režim toho kterého zařízení, v němž jsou konkrétní podmínky výkonu trestu realizovány. Pokud však osoby omezené na svobodě přístup k internetu mají, nemůže jim být obsah zobrazovaných informací neracionálně omezován. K takové situaci nicméně v případě stěžovatele - jak plyne z výše uvedeného - nedošlo.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nedovodily podmínky odpovědnosti státu za stěžovatelem tvrzenou újmu, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná (a to včetně posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání ze strany Nejvyššího soudu). Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu