ECLI:CZ:US:2017:2.US.2870.17.1
sp. zn. II. ÚS 2870/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Růžka, zastoupeného Mgr. Janou Holcovou, advokátkou se sídlem Hradešínská 29, Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 62 Co 112/2017-95, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2016, č. j. 22 C 100/2015-74, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 24.620 Kč s příslušenstvím a stěžovatele zavázal zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na nákladech řízení částku 300 Kč. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody sestávající se - zjednodušeně řečeno - z částek, jež vynaložil na svoji obranu proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 4. 2008, č. j. 8 C 526/2008-21. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit tehdejšímu žalobci částku 1.285,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení za čerpání telekomunikačních služeb, když se však stěžovatel o řízení, z něhož tento rozsudek vzešel, dozvěděl až v následném exekučním řízení, neboť stěžovateli nebylo řádně doručeno. Stěžovatel se pak domohl zrušení tohoto rozsudku až podanou žalobou pro zmatečnost.
3. Ústavní stížností napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzen, když městský soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Oba soudy konstatovaly, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek vymezujících možnost nárokovat náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel totiž ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") nevyužil všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytoval. Konkrétně stěžovatel nepodal zejména návrh na zastavení exekuce, případně návrh na její odklad. Oba soudy pak nepřisvědčily námitce stěžovatele, že návrh na zastavení exekuce nebyl v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. do 31. 12. 2012 uveden, tedy jím nelze nárok na náhradu škody podmiňovat; výčet prostředků nápravy byl v daném znění §8 odst. 3 naposledy citovaného zákona pouze demonstrativní a nic na tom nezměnilo ani pozdější doplnění o termín "návrh na zastavení exekuce" provedené zákonem č. 396/2012 Sb. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů právního zastoupení, které stěžovateli vznikly v exekučním řízení, pak stěžovatel podle soudů nepodal námitky a proto ani v tomto rozsahu jeho nárok proti České republice nelze uznat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména setrvává na argumentaci uplatněné před obecnými soudy, tzn., že až do novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. nebyl do znění §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. včleněn jako opravný prostředek návrh na zastavení exekuce a až s účinností této novely tedy lze přiznání náhrady škody za nezákonné rozhodnutí podmiňovat využitím tohoto opravného prostředku. Na podporu této své argumentační linie stěžovatel zmiňuje, že uvedená novela souvisela rovněž s novelou exekučního řádu, kterou bylo zrušeno odvolání proti usnesení o nařízení exekuce jako řádný opravný prostředek (který stěžovatel využil). Návrh na zastavení exekuce ve smyslu §268 o. s. ř. se tedy podle stěžovatele až po provedené novele stal univerzálním prostředkem obrany povinného. Z rozhodnutí zákonodárce výslovně začlenit návrh na zastavení exekuce do §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pak podle stěžovatele vyplývá, že před 1. 1. 2013 návrh na zastavení exekuce nebylo možné podřadit pod žádný procesní prostředek v naposledy citovaném zákonném ustanovení. Nepodání návrhu na zastavení exekuce v roce 2010 tak podle stěžovatele v jeho případě nemůže znamenat odepření nároku na náhradu škody. Pokud se týká nákladů (odměny advokáta za zastupování stěžovatele v exekuci), požadovaných jako náhrada škody vzniklá v důsledku nezákonného rozhodnutí, setrvává stěžovatel na tom, že v době vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce neměl žádný relevantní důvod, pro který by mohl námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podat a domnívá se, že jeho případné námitky by byly s největší pravděpodobností zamítnuty.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu vůbec přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 24.620 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. Odhlédnuto od naznačené zdrženlivosti Ústavní soud konstatuje, že výklad provedený obecnými soudy v nyní projednávané věci neshledal za odporující ústavněprávním principům. I podle Ústavního soudu totiž platí, že výčet opravných prostředků obsažený v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je toliko demonstrativní a k ochraně práv poškozeného je tak třeba využít všech dostatečných a efektivních opravných prostředků, jež jsou mu k dispozici bez ohledu na to, jsou-li v ustanovení §8 odst. 3 citovaného zákona zmíněny či nikoliv [srov. k tomu přiměřeně též rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, odst. 127, dostupný na https://hudoc.echr.coe.int]. Ostatně v uvedeném ustanovení se jako konkrétní opravné prostředky zmiňují jen návrh na obnovu řízení (a to ještě jako prostředek, jehož využití není podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody) a právě návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce); z takového "výčtu" tedy nelze i jen jazykovým výkladem cokoliv dovozovat.
11. Nadto - a to je podstatné - je třeba upozornit, že nedostatek v doručování v "řízení o věci samé" (alespoň tak Ústavní soud interpretuje stěžovatelovu letmou zmínku na str. 3 ústavní stížnosti o tom, že exekuční titul byl vydán nezákonným způsobem) nepředstavoval vadu, jíž by bylo lze účinně uplatňovat v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce podle §44 odst. 7 (resp. odst. 10) exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012. Zjednodušeně řečeno, v rámci odvolání do usnesení o nařízení exekuce se přezkoumávalo toliko to, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc a zda jde o titul pravomocný a vykonatelný [srovnej k tomu přiměřeně například též usnesení Nejvyššího soudu 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2520/2008 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/)]. Skutečnost, že stěžovateli byla jím tvrzeným pochybením soudu odňata možnost jednat před soudem, by tak zde zohledněna být nemohla a stěžovatel by musel (stejně jako za současné právní úpravy) užít návrhu na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podle ustanovení §268 o. s. ř. Bylo-li by jeho návrhu vyhověno, byla by mu - nenastaly-li by jiné okolnosti - přiznána i náhrada nákladů exekučního řízení.
12. S obecnými soudy tak lze plně souhlasit v jejich závěru, že stěžovatel skutečně nevyužil všech prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto je ústavně akceptovatelné, nebyl-li stěžovateli nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. přiznán. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu