ECLI:CZ:US:2017:2.US.2886.16.1
sp. zn. II. ÚS 2886/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti 1) PhDr. Jiřího Ryby a 2) PhDr. Hany Maříkové, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, č. j. 31 C 104/2009-233, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 35 Co 140/2015-270, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 5429/2015-304, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a práva vlastnit majetek (resp. práva na pokojné užívání majetku) ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s ustanoveními čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny.
2. Stěžovatelé obecným soudům konkrétně vytýkají, že jimi použitá metodika pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva (v důsledku regulace nájemného) jim neumožňovala za toto omezení získat jinou než toliko symbolickou náhradu. Obecné soudy totiž svá rozhodnutí opřely o právní názor, podle něhož lze výši náhrady za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 omezit výší "deregulovaného" (uvozovky byly použity stěžovateli) nájemného dle zákona č. 107/2006 Sb. Podle stěžovatelů jim však obecné soudy měly přiznat náhradu alespoň ve výši, která by "kryla náklady užívání a oprav, návratnost vloženého kapitálu, polohy a atraktivitu bytu a přiměřený zisk". Tím, že tak neučinily, zatížily svá rozhodnutí protiústavní vadou a porušily shora uvedená základní práva.
3. Stěžovatelé jsou si vědomi, že v obdobné věci již Ústavní soud několikrát rozhodoval a že ústavní stížnost založenou na podobné argumentaci mj. i zamítl nálezem ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 3219/15. Proto stěžovatelé navrhují, aby se nyní Ústavní soud od tohoto rozhodnutí, jež považují za rozporné s dřívější judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, odchýlil postupem podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Přípisem ze dne 21. 11. 2016 pak stěžovatelé navrhují, aby řízení bylo přerušeno, a to až do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci vedené pod č. 45417/16, Stuchlý proti České republice. Právní otázka, která byla Evropskému soudu pro lidská práva v této věci předložena, je prý totiž shodná s otázkou řešenou v tomto řízení o ústavní stížnosti. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva proto podle stěžovatelů může mít na posouzení věci vliv.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Právě to je situace, jež nastala v nyní projednávané věci.
9. Jak totiž vyplývá ostatně již z rekapitulace obsahu návrhu, rozhodoval Ústavní soud ve skutkově a právně srovnatelné věci mj. již nálezem sp. zn. II. ÚS 3219/15. Tímto nálezem mj. aproboval přístup k určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku deregulace vymezený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Pro projednávanou věc je podstatný zejména závěr, podle něhož je ústavně konformní, pokud výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 nebo za jeho část nepřesáhne rozdíl mezi nájemným, na které by měl dotčený pronajímatel nárok podle zákona č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007, a nájemným, na které měl stěžovatel nárok podle předchozí regulace (odst. 43. citovaného nálezu).
10. Rovněž v nyní projednávané věci neshledal druhý senát Ústavního soudu důvody, pro něž by se měl od právního názoru vyjádřeného v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15 odchýlit. Ústavní soud totiž v tomto nálezu dostatečně a přesvědčivě vyložil důvody svého postupu a vyjádřil se i k otázce souladnosti tohoto právního názoru se svou dřívější judikaturou (včetně stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Ve zbylém rozsahu proto odkazuje na odůvodnění tohoto nálezu, s nímž se i nadále zcela ztotožňuje.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k výše uvedenému odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelů na přerušení řízení o ústavní stížnosti do okamžiku, než Evropský soud pro lidská práva rozhodne ve věci Stuchlý proti České republice. Ústavní soud, jak je shora rozvedeno, totiž neshledal důvody, aby se odchýlil od nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15. Jestliže dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je ústavně souladné (tedy i konformní s Úmluvou a jejím Dodatkovým protokolem), pak tento závěr logicky odráží též přesvědčení, že citovaná stížnost podaná k Evropskému soudu pro lidská práva by neměla být shledána důvodnou. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal důvody k přerušení řízení a rozhodl tak, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu