ECLI:CZ:US:2017:2.US.2887.17.1
sp. zn. II. ÚS 2887/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky SPL Recycling a. s. se sídlem Chotějovice 163, Světec, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, AK se sídlem 8. března 21/13, Liberec V - Kristiánov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. 33 Cdo 2627/2016-309, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 6. 2015 č. j. 30 Co 64/2014-186 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 10. 2013 č. j. 27 C 70/2011-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje proto jejich zrušení.
2. Stěžovatelka uzavřela dne 9. 6. 2008 se spolkem Liberecký tenisový klub z. s. (dále jen "spolek") písemnou smlouvu o půjčce. Měla spolku půjčit 2 600 000 Kč. Smluvní strany se dohodly na 10% ročním úroku, splatným vždy ke konci kalendářního čtvrtletí. Spolek slíbil půjčené peníze vrátit do 31. 12. 2009. O den později stěžovatelka uzavřela s prezidentem spolku písemnou dohodu o úhradě pohledávky ve výši 3 600 000 Kč splatné k 30. 6. 2008, kterou ji prezident spolku osobně dlužil. Prezident spolku uznal tento závazek a dohodl se stěžovatelkou, že do konce června 2008 převede 2 600 000 Kč (tedy částku odpovídající předmětu půjčky) na účet spolku a do konce daného roku převede 1 000 000 Kč na účet stěžovatelky. Ve stejný den prezident spolku převedl 2 600 000 Kč ze svého účtu na účet spolku.
3. Stěžovatelka podala po splatnosti pohledávky na spolek žalobu u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"). Požadovala vrácení půjčených peněz s příslušným úrokem. Okresní soud však její žalobu zamítl, protože ze zjištěného skutkového stavu neplynulo, že by byla naplněna tzv. reálnost smlouvy o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka totiž spolku neposkytla slíbenou peněžní částku podle ujednání smluvních stran obsaženého ve smlouvě o půjčce a smlouva o půjčce tak nevznikla. Skutečnost, že se dohodla s prezidentem spolku, který nebyl stranou smlouvy o půjčce, na úhradě jeho dluhu formou bezhotovostního převodu 2 600 000 Kč na účet spolku, nehrála podle okresního soudu roli z hlediska splnění podmínky odevzdání předmětu půjčky. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") poté v meritu věci potvrdil rozsudek okresního soudu.
4. Stěžovatelka se následně obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud. Namítala, že přenechala předmět půjčky spolku prostřednictvím třetí osoby a předmět půjčky byl proto podle smlouvy o půjčce předán. Podle Nejvyššího soudu však pominula závěry jeho judikatury. Vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona "přenechání") předmětu půjčky, tj. předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky. Z hlediska naplnění znaku reálnosti smlouvy o půjčce je bez významu pouhý úmysl žalobkyně předat předmět půjčky prostřednictvím prezidenta spolku. Stejně tak je ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem ze smlouvy o půjčce irelevantní dohoda mezi samotnou stěžovatelkou a prezidentem spolku, že jí splní dluh převodem dlužné částky na účet spolku. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Okresní soud provedl řadu důkazů. Z celého průběhu řízení však nebylo možné jakkoli usuzovat na jeho právní názor, který okresní soud vyjevil až v meritorním rozhodnutí. K zamítavému výroku soud dospěl na základě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene v otázce vzniku smlouvy o půjčce. Přestože okresní soud k prokázání tvrzení, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce, provedl některé navržené důkazy, měl v případě, že byl přesvědčen o jejich nedostatečnosti, udělit stěžovatelce příslušné procesní poučení. Stěžovatelka toto pochybení namítala v odvolání, ale krajský soud tuto námitku neshledal důvodnou. Vytýkané vady lze tedy vztáhnout i na odvolací řízení. Obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů přepjatě formalisticky. Nezohlednily relevantní skutkové okolnosti. Spolek vzhledem ke změně osoby v pozici jeho prezidenta a vzájemnému zhoršení osobních vztahů mezi členy spolku a stěžovatelkou zcela účelově popíral vědomost o existenci smlouvy o půjčce, s čímž se obecné soudy chybně ztotožnily.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svojí žalobou na zaplacení peněžité částky, kterou měla půjčit žalovanému spolku. Její námitky však většinově směřují proti procesu dokazování, zjištěnému skutkovému stavu a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Jeho argumentace nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
9. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu