ECLI:CZ:US:2017:2.US.2900.17.1
sp. zn. II. ÚS 2900/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky BELEDIA BROKERS, s. r. o., se sídlem Kodaňská 462/9, Praha 10, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2017, č. j. 25 Co 54/2017-431, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. června 2017, č. j. 25 Co 54/2017-431, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 156 Kč s příslušenstvím, zamítnuta. Výrokem II. uložil žalobkyni nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 5 560 Kč. Žalovaná částka měla představovat nárok žalobkyně na vrácení části provize vyplacené v rámci třístranného vztahu (společně se společností Broker Trust, a. s.) žalovanému za zprostředkování uzavření pojistné smlouvy, která však byla předčasně ukončena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že nebylo prokázáno, že by byl žalovaný vázán podmínkami tzv. "Kariérního řádu", který upravoval podmínky storna a vrácení provizí, ani že by byla prokázána existence smluvního ujednání o řešení storno poplatků či dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným o vracení tzv. "neodžitých" provizí. Odvolací soud doplnil, že na vyplacenou provizi nelze nahlížet jako na zálohu, neboť provize v případě pojistných smluv vykazuje specifika spočívající zejména v tom, že výše provize je odstupňována podle uplynuté doby mezi okamžikem uzavření smlouvy mezi pojišťovnou a třetí osobou a okamžikem zániku práva na provizi, přičemž platí, že každá pojišťovna má tuto dobu různě dlouhou. Z uvedeného důvodu problematika vrácení provizí vyžaduje smluvní úpravu (ať již písemnou nebo ústní). Odvolací soud rovněž nesdílel námitku žalobkyně, že na vyplacenou částku je třeba nahlížet jako na bezdůvodné obohacení. V této souvislosti uvedl, že pokud žalobkyně tvrdila, a to i při odvolacím jednání, že jde o provizi, nelze uvažovat o aplikaci ustanovení týkajících se bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému nebyla žalovaná částka vyplacena bez právního důvodu.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje průběh soudního sporu a okolnosti jeho vzniku. Odvolacímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, které nemá oporu v soudním spise. Poukazuje na to, že podstatou sporu je otázka, zda provize byla žalovanému vyplacena jako zálohová (podmíněná trváním pojistné smlouvy) či jako nezálohová. V této souvislosti uvádí, že odvolací soud se při ústním vyhlášení rozsudku věnoval pouze argumentaci týkající se prokázání existence ústní dohody se žalovaným, ale vůbec se nevěnoval argumentaci, že pro případ neprokázání ústní dohody je třeba nárok stěžovatelky posoudit jako bezdůvodné obohacení. Tímto se zabýval až v písemném odůvodnění rozsudku, avšak v tomto směru opřel své rozhodnutí o nepravdivé tvrzení. Stěžovatelka totiž v průběhu řízení tvrdila, že žalovaná částka byla vyplacena jako zálohová provize a nikoliv jako nezálohová, jak dovodil odvolací soud, a žalovaný tento závěr odvolacího soudu nikdy nepotvrdil, když teprve v odvolacím řízení začal účelově tvrdit, že jde o nezálohovou provizi. Z uvedeného má plynout, že odvolací soud postupoval účelově a uváděl nepravdy a argumenty, které nemají oporu v soudním spise.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by však svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soudy vyhodnotily tvrzení účastníků řízení (stěžovatelky i žalovaného) ve vztahu k otázce, zda žalovanému byla vyplacena zálohová či nezálohová provize. Takové námitky však nejsou ničím jiným, než polemikou s hodnocením důkazů a pokud jde o hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
7. V dané věci se obecné soudy řádně vypořádaly s tvrzeními a námitkami obou účastníků řízení a jasně a srozumitelně vyjádřily, na základě čeho (jakých skutkových zjištění a provedených důkazů) rozhodovaly a proč nepovažují námitky stěžovatelky za důvodné. Jejich rozhodnutí je primárně založeno na tom, že pokud stěžovatelka tvrdila, že jí vyplacená provize měla zálohový charakter (stejně jako provize vyplácená žalovanému dalším účastníkem vzájemného třístranného vztahu společností Broker Trust, a. s.), tuto skutečnost neprokázala, čímž neunesla důkazní břemeno (viz §120 odst. 1 o. s. ř.). Nutnost prokázání postupu při vrácení provizí (jejich částí) pak odvolací soud podpořil i poukazem na rozdílnou praxi pojišťoven.
8. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že se odvolací soud účelově a až v písemném vyhotovení rozsudku vypořádal s jejím tvrzením ohledně posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení, ani tuto námitku Ústavní soud nesdílí. Pokud stěžovatelka od samého počátku řízení uváděla, že žalovaná částka byla vyplacena v souvislosti se zprostředkováním uzavření pojistné smlouvy (což nebylo v řízení zpochybněno, přičemž k obraně žalovaného uplatněné v rámci řízení před soudem prvního stupně, že mělo jít o splátku půjčky, se vyslovil odvolací soud), nelze skutečně uvažovat o tom, že by tato částka byla vyplacena bez právního důvodu a že by na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. V tomto směru nemá Ústavní soud proti závěrům odvolacího soudu žádné výhrady.
9. Závěrem Ústavní soud podotýká, že žalovaná částka se svojí výší blíží hranici bagatelnosti, přičemž při posuzování takových věcí zaujímá Ústavní soud značně zdrženlivý postoj [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. I z tohoto pohledu tudíž Ústavní soud přistoupil k posouzení stávající ústavní stížnosti.
10. V dané věci tedy nelze uzavřít, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu