ECLI:CZ:US:2017:2.US.2903.16.1
sp. zn. II. ÚS 2903/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) SVA-TI a. s., se sídlem Vítězná 2760/1, Šumperk a 2) ALTERAGRA s. r. o., se sídlem Jindřichov 541, obou zastoupených Mgr. René Gemmelem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 1. 2016 č. j. 3 T 211/2015-695 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé napadají usnesení obecného soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání proti obviněnému S., v němž stěžovatelé vystupovali jako poškození. Podle stěžovatelů ve věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání. Stěžovatelé namítají, že své nároky budou nuceni v důsledku postupu soudu vymáhat v občanskoprávním řízení se všemi poplatkovými povinnostmi s tím spojenými, přičemž není ani jisté, zda bude obviněný za protiprávní činnost v jiném trestním řízení odsouzen.
2. Okresní soud v Bruntále napadeným usnesením zastavil v souladu s ustanovením §223 odst. 2 trestního řádu, resp. §172 odst. 2 písm. a) tamtéž trestní stíhání obviněného S., neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který jej podle očekávání postihne ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2011. Trestní stíhání proti obviněnému S. bylo vedeno pro zločin podvodu a pokus přečinu podvodu, přičemž stěžovatelé v řízení vystupovali v postavení poškozených. Obecný soud konstatoval, že se k uvedenému postupu uchýlil poté, co v jiné trestní věci vedené mj. i proti obviněnému pro trestný čin úvěrového podvodu (ve spolupachatelství) se tento k protiprávnímu jednání doznal a spáchání trestného činu má soud za prokázané. V tomto jiném trestním řízení přitom obviněnému S. hrozí trest odnětí svobody v délce trvání 5 - 10 let nepodmíněně.
II.
3. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
4. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá o tvrzení, že obecný soud vydal napadené rozhodnutí, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Podle ustanovení §223 odst. 2 trestního řádu soud může zastavit trestní stíhání tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 trestního řádu. Podle ustanovení §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Daný případ spadá pod tzv. fakultativní zastavení trestního stíhání, na základě usnesení soudu a po důkladném zvážení důvodů pro takový postup. Hlavním hlediskem pro použití uvedeného ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný, trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný k splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. R 23/1966). Při rozhodování je pak zapotřebí vycházet z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy a z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v §39 trestního zákoníku za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne (srov. R 36/1970-I.).
5. Ústavní soud konstatuje, že obecný soud před vydáním napadeného rozhodnutí zvážil všechny aspekty případu, včetně výše trestů (jak uvedeno výše). Není tak možné přisvědčit námitkám stěžovatelů o absenci zákonného podkladu k vydání rozhodnutí. Stěžovatelé se evidentně snaží o zvrácení tohoto rozhodnutí, jelikož v dané věci bylo jejich postavení výhodnější než je tomu v "druhé" trestní věci. O tomto trestním řízení si Ústavní soud nad rámec svých povinností vyžádal též informace, resp. rozhodnutí, z něhož plyne, že obviněný S. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. Tento rozsudek prozatím nenabyl právní moci. Je však namístě uvést - a stěžovatelé jsou si této skutečnosti též vědomi -, že jejich právo vymáhat pohledávky (pozn.: stěžovatelé označují jako "případné") po obviněném zastavením trestního stíhání nekončí a je možné je vymáhat cestou občanskoprávní žaloby u obecného soudu.
6. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecný soud své rozhodnutí opřel o adekvátní právní úpravu, přičemž jeho rozhodnutí je podložené konkrétními skutečnostmi a bylo dostatečně pečlivě odůvodněno. Napadené rozhodnutí je též v tomto smyslu řádně odůvodněno a výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu