ECLI:CZ:US:2017:2.US.2952.17.1
sp. zn. II. ÚS 2952/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Hvozdecká 1364/21, 635 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 276/2016-512 ze dne 27. 6. 2017 a výroku I. usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 1020/2014-419 ze dne 15. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, výrokem I. napadeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 1020/2014-419 ze dne 15. 9. 2016 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na obnovu řízení, kterou podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 46/2016-327 ze dne 17. 5. 2016. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 276/2016-512 ze dne 27. 6. 2017 byl výrok I. usnesení soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatel se obnovy řízení domáhal z toho důvodu, že poměrně krátce před vydáním rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 46/2016-327 ze dne 17. 5. 2016, jímž bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti stěžovatele jakožto otce nezletilého, vybrala matka nezletilého z dětského konta (zřízeného stěžovatelem pro účely placení výživného) částku 7 000 Kč, čehož si stěžovatel nebyl vědom a což zároveň krajský soud nezohlednil při stanovení stěžovatelovy povinnosti doplatit dlužné výživné, resp. nezohlednil, že stěžovatel na účet tuto částku vložil. Stěžovatel výběr z účtu matkou zjistil až po vydání rozsudku krajského soudu.
Okresní soud ve Znojmě žalobu na obnovu řízení zamítl, neboť stěžovateli svědčí dispoziční právo k předmětnému účtu, a výběr peněz matkou nezletilého tak mohl zjistit ještě před vyhlášením rozsudku krajského soudu. Podmínky pro povolení obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak nebyly naplněny, protože stěžovatel neuvedl objektivní překážku, která mu bránila předmětný důkaz před odvolacím soudem navrhnout.
Krajský soud v Brně se k odvolání stěžovatele plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že z protokolu z jednání před okresním soudem je zřejmé, že matka byla ochotna se se stěžovatelem za přítomnosti kolizního opatrovníka nezletilého dohodnout na zániku části stěžovatelova závazku ve výši 7 000 Kč, s čímž stěžovatel prvně souhlasil, načež si to ovšem rozmyslel. Takový postup odvolací soud považoval za zneužívání práva s cílem podrobit matku a potažmo nezletilého dalším soudním řízením, jimiž byli a jsou z důvodu opakovaných návrhů stěžovatele především na nařízení předběžných opatření nepřiměřeně zatěžováni.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že dispoziční právo s účtem neměl a nemá. Stav dětského konta sice zjistit může, ale pouze osobním dotazem na pobočce banky nebo až z měsíčního výpisu, který je mu zasílán vždy po 20. dni kalendářního měsíce. Stěžovatel tak údajně neměl prakticky žádnou možnost stav dětského konta ověřit, neboť by se musel každý den dostavit na pobočku banky a dotazovat se na zůstatek na kontu. Soudy navíc při rozhodování nezohlednily jednání matky nezletilého, která výběr původně popřela, ani to, že po rozhodnutí krajského soudu podala návrh na nařízení exekuce pro celou částku, která je doposud u stěžovatelova zaměstnavatele blokována.
Nad rámec této argumentace přednesené advokátkou stěžovatele ústavní stížnost obsahuje i stěžovatelovu vlastní argumentaci, podle níž chtěl žalobou na obnovu řízení řešit také "výživné jako takové". Navíc v původním rozsudku bylo údajně chybně rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovateli se údajně ani nepodařilo zajistit advokáta, který by za syna podal ústavní stížnost proti původnímu rozsudku krajského soudu. Stěžovatel pak poukazuje i na jiná pochybení, kterých se měly soudy v původním řízení dopustit.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy České republiky). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
V nyní projednávané věci je spor veden o částku 7 000 Kč (resp. řízení má být obnoveno, neboť stěžovatel by dle svého mínění měl doplácet na dlužném výživném částku o 7 000 Kč nižší), tedy o částku zjevně bagatelní, kterážto skutečnost již sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by majetkové či jiné poměry stěžovatele vyžadovaly odlišný přístup).
Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s argumentací uplatněnou v napadených rozhodnutích, přičemž za významnou považuje mimo jiné právě i krajským soudem zmíněnou skutečnost, že matka nezletilého se se stěžovatelem původně dohodla na dohodě o zániku části závazku (jak vyplývá z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě). Pokud stěžovatel následně bez patřičného důvodu tuto dohodu odmítl a místo toho se rozhodl o předmětnou částku soudit před dvěma stupni soudní soustavy, a poté dokonce podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu jakožto vrcholnému soudnímu orgánu ochrany ústavnosti v České republice (čl. 83 Ústavy České republiky), jeví se toto jednání skutečně jako šikanózní výkon práva, nikoli jako snaha stěžovatele bránit se proti subjektivně vnímanému zásahu do svých základních práv (což by mělo být jediným důvodem pro podání ústavní stížnosti).
Pokud jde o text psaný stěžovatelem, Ústavní soud připomíná, že dle své ustálené judikatury podmínka povinného zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) znamená, že ústavní stížnost musí být advokátem přímo sepsána, nestačí tedy např. jen podpis advokáta pod stěžovatelem sepsaným podáním. Tím spíše pak nelze přihlížet k té části ústavní stížnosti, kterou stěžovatelova advokátka nejenže nepsala, nýbrž i výslovně uvedla, že jde jen o slova stěžovatele. Nad rámec lze nicméně uvést, že v řízení, z něhož vzešla posuzovaná ústavní stížnost, nemohla být pochybení, na která stěžovatel poukazuje, vůbec napravena.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu