ECLI:CZ:US:2017:2.US.2954.17.1
sp. zn. II. ÚS 2954/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 91/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 17. 9. 2017 domáhá s odkazem na porušení základních lidských práv přezkumu řízení vedeného u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 91/2016, které bylo završeno vydáním zprošťujícího rozsudku, proti němuž si podal státní zástupce odvolání. Uvádí, že ze strany státního zástupce i policejního orgánu mohlo dojít ke zneužití pravomoci veřejného činitele ve vztahu k němu i k nezletilému, a že soudní znalci podali nepravdivé znalecké posudky, přičemž na rozdíl od lživých nařčení příslušných orgánů i svědků poukazuje na okolnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch. Ústavní soud žádá, aby celý případ prošetřil a vyvodil patřičné závěry, neboť v rozsudku není vše důležité zaznamenáno.
2. Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 2 T 91/2016-372 ze dne 27. března 2017, který stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatel jím byl podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn podané obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Jak Ústavní soud dále zjistil dotazem na Okresní soud v Pelhřimově, proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce odvolání a na jeho základě Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozhodl usnesením č. j. 14 To103/2017-404 ze dne 29. 6. 2017 tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ten poté, co doplnil dokazování v naznačených směrech, vydal dne 9. 10. 2017 pod č. j. 2 T 91/2016-452 v pořadí druhý rozsudek, jímž stěžovatele opětovně zprostil obžaloby. Rozsudek dosud nenabyl právní moci.
3. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti postupu orgánů veřejné moci v řízení završeném rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově, který byl následně k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen rozhodnutím odvolacího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané jeho ustanovením §75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
5. Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
6. Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 381/14 ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností poukazovaný rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově byl na základě odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušen. V důsledku vydání kasačního rozhodnutí nebyla věc stěžovatele dosud pravomocně skončena, neboť soudní řízení dále pokračovalo před Okresním soudem v Pelhřimově, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel tak mohl v pokračujícím řízení použít všechny relevantní námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti. To zřejmě také učinil, neboť soud prvního stupně po doplnění dokazování opětovně vydal zprošťující rozsudek, který ovšem doposud nenabyl právní moci, neboť státní zástupce si ponechal lhůtu k podání odvolání. Řízení před obecnými soudy tedy stále probíhá. Nebude-li stěžovatel srozuměn s jeho konečným výsledkem a bude-li mít za to, že v řízení došlo k porušení jeho základních práv a svobod, může následně zvážit, po splnění dalších procesních podmínek řízení, podání nové ústavní stížnosti.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, musel postupovat podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustný návrh.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že návrh stěžovatele trpí dalšími formálními nedostatky, a že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění těchto vad však stěžovatele nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není pro její nepřípustnost přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj