ECLI:CZ:US:2017:2.US.2964.17.1
sp. zn. II. ÚS 2964/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 3. 2017, č. j. 5 C 187/2016-37, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2017, č. j. 12 Co 155/2017-49, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a částečně též do práva na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava vyživovací povinnosti stěžovatele (otce) ve vztahu k jeho dceři M.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatele na snížení výživného k jeho zletilé dceři, jež bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu na 5 000 Kč měsíčně. Okresní soud po dokazování provedeném za účelem zjištění skutečných příjmů stěžovatele i aktuálních potřeb dcery stěžovatele neshledal důvodnými stěžovatelem vznesené argumenty, jimiž odůvodnil podání svého návrhu na snížení výživného, neboť na jeho straně mělo dojít k podstatné změně poměrů (ve smyslu ustanovení §909 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen "obč. zák"), když "mu matka žalované oznámila, že již není pronajímán dům ve společném jmění manželů v J., přičemž předtím šla polovina nájemného (8 000 Kč) právě na výživné na žalovanou. Otec navíc musí hradit náklady na výkon trestu odnětí svobody ve výši 1 500 Kč měsíčně a vůči nezletilému synovi T. platí výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně [pozn.: návrh na snížení výživného pro nezletilého syna stěžovatel nepodal a ten nebyl předmětem řízení před obecnými soudy]. Dále po 1 700 Kč měsíčně splácí půjčku použitou na splacení dlužného výživného po podaném trestním oznámení a dle možností splácí další dluhy." Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel je stejně jako v době rozhodování o výši výživného poživatelem plného invalidního důchodu a to, že v době rozhodování o výši výživného byl ve vazbě, zatímco nyní se nachází již ve výkonu trestu odnětí svobody, nemůže jít k tíži žalované dcery a nemůže být ani důvodem pro snížení výživného. Okresní soud tedy uzavřel, že sama skutečnost, že otec je ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá pro rozhodnutí o výši výživného význam, neboť do věznice se stěžovatel dostal vlastním zaviněním a nelze tak přihlížet ani k platbám na náklady výkonu trestu. Stěžovatel podle závěrů obecných soudů pobírá důchod ve výši cca 13 000 Kč, po odečtení nákladů na výživné na obě děti a nákladů za výkon trestu mu k vlastní dispozici zbývá cca 2 500 Kč, což je dostačující k úhradě dluhu z půjčky na doplacení výživného a nákupu drobných věcí ve věznici. Pokud druhým hlavním argumentem stěžovatele mělo být to, že mu nově vypadly příjmy z pronájmu domu ve společném jmění manželů, které stále není vypořádáno a o jehož vypořádání se vede před obecnými soudy řízení, tak soudem bylo prokázáno, že dům byl pronajímán pouze v průběhu roku 2015 a tato námitka je tak naprosto lichá.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž sice připustil, že již v době schválení dohody o výživném byl omezen na svobodě, ale jeho ekonomická situace byla jiná, když mohl těžit z příjmů z pronájmu domu ve společném jmění manželů. Nyní je jeho jediným zdrojem příjmu invalidní důchod, ve věznici nemá možnost pracovat a důchod nestačí k pokrytí jeho potřeb. Namítal, že již jen to, že se nachází ve výkonu trestu, samo o sobě znamená podstatnou změnu poměrů. Krajský soud v Plzni v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností nicméně toto odvolání stěžovatele neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud se zcela ztotožnil s výše rekapitulovanými právními závěry okresního soudu, přičemž konstatoval, že "od doby rozhodování soudu o schválení dohody rodičů o výchově a výživě jejich tehdy nezletilých dětí nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodnila novou úpravu výživného." Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž neopomenul, že již v době schválení dohody rodičů se stěžovatel nacházel ve vazbě a byl poživatelem plného invalidního důchodu, k faktické změně okolností tedy u něj od doby schválení dohody skutečně nedošlo, přestože stěžovatel namítá po dobu celého řízení před soudy opak.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje nesouhlas především se způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného ve vztahu k již zletilé dceři. Konkrétně vyjadřuje nesouhlas především s tím, jak se obecné soudy postavily k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení §909 obč. zák., ke které u něj došlo v momentě, kdy bylo jeho vazební stíhání ukončeno a došlo k nástupu do výkonu trestu, což je podle stěžovatele zcela odlišná situace, ve které již s ohledem na jeho odsouzení nemůže očekávat a doufat v brzké propuštění na svobodu tak, jako tomu bylo po čas jeho vazebního stíhání.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud v souvislosti s námitkou ohledně změny poměrů na straně stěžovatele považuje za vhodné připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně atp. Stěžovatel však použitou argumentací staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy vyživovací povinnosti, jež byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
7. Ke konkrétní polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na změnu úpravy jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k již zletilé dceři Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 obč. zák.). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení §120 o. s. ř.). Stejné platí i při rozhodování o návrhu na snížení/zvýšení výživného na návrh jednoho z rodičů, o jehož vyživovací povinnost se jedná. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného/změnu výše výživného pro děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].
8. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je koncipováno řízení o určení výživného, resp. řízení o návrhu stěžovatele na snížení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná, když byla soudy špatně vyhodnocena "změna poměrů", k níž u stěžovatele počátkem výkonu trestu odnětí svobody a výpadkem příjmů z pronájmu rodinného domu, který je stále ještě v nevypořádaném společném jmění manželů, došlo. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní soud, tak i krajský soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda v příjmech stěžovatele došlo k takovým změnám, jež by odůvodňovaly změnu (snížení) stanovené výše výživného ve vztahu ke zletilé dceři, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně a logicky odůvodnily. Krajský soud se nadto dostatečným způsobem vypořádal i s argumenty, které stěžovatel předestřel v průběhu odvolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatel spíše snaží čelit důkazní nouzi, v níž se ocitl při své snaze prokázat důvodnost svého návrhu. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, proto nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že ponecháním výživného ve výši, ve které bylo původně stanoveno, je zasažena samotná lidská důstojnost stěžovatele, kdy s ohledem na zaplacení všech svých povinných plateb mu nezbývá ani částka představující svojí výší životní minimum. Stěžovatel při uplatnění této argumentace naprosto pomíjí, a byl na to ostatně upozorněn již obecnými soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí, že výživné představuje přednostní platby. Dále je třeba vzít v potaz i specifickou situaci, ve které se stěžovatel s ohledem na výkon trestu odnětí svobody nachází, neboť částka, která po odečtení povinných plateb a uhrazení závazků stěžovateli zbývá z jeho invalidního důchodu, je částkou čistě pro jeho osobní potřebu, nikoliv částkou, kterou by musel stěžovatel pokrýt ještě své životní náklady, stravu apod.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu