ECLI:CZ:US:2017:2.US.2967.15.1
sp. zn. II. ÚS 2967/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem Stroupežnického 30, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2015 č. j. 30 Co 15/2015-825, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) I. F., 2) nezletilé K. P., 3) nezletilé N. P. a 4) nezletilého V. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Co 15/2015-825 byl rozsudek Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 12. 2014 č. j. 30 P 55/2013-701, vydaný ve věci návrhu stěžovatele jako otce (dále též "otec") na snížení výživného a návrhu vedlejší účastnice 1) jako matky (dále též "matka") na zvýšení výživného, na základě odvolání matky ve výroku I. změněn tak, že návrh otce na snížení výživného pro vedlejší účastníky 2) až 4) - nezletilé děti K., N. a V. (dále též "nezletilé dcery", "nezletilý syn"), se zamítá (výrok I.). Dále byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn tak, že otci bylo počínaje ode dne 1. 9. 2013 zvýšeno výživné pro nezletilého syna na částku 7 000 Kč měsíčně, kterou je otec povinen platit k rukám matky vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem, a bylo rozhodnuto, že nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2015 ve výši 21 000 Kč je stěžovatel oprávněn zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč, spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek. V části výroku II., jímž byl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilé dcery zamítnut, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že z hlediska míry potřeb obou nezletilých dcer dosavadní výživné odpovídá, když na jejich straně nenastala podstatná změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného; návrh otce na snížení výživného u obou dcer neshledal krajský soud opodstatněným. Pokud jde o návrh matky na zvýšení výživného, krajský soud jej shledal důvodným pouze pokud jde o nezletilého syna, na jehož straně došlo v souvislosti s nástupem do školy k výrazné změně poměrů, která odůvodňuje i zvýšení výživného.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že u odvolacího soudu došlo ke zjevné svévoli při rozhodování a k extrémním excesům při hodnocení a "interpretaci" důkazů. V předmětné věci podle stěžovatele existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Takový extrémní rozpor je zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odvolací soud podle stěžovatele nehodnotil všechny důkazy v souvislostech a dospěl ke zcela nesprávným závěrům o výdělkových možnostech a schopnostech stěžovatele.
6. Odvolací soud dále podle stěžovatele při stanovení výživného nezohlednil jeho majetkové poměry, ke kterým patří i pasiva - závazky. Stěžovatel uvádí, že má půjčku u TARGO BANK, kterou si původně bral ještě v době, když rodina žila ve Spolkové republice Německo a poté si ji v důsledku nutnosti úhrady výživného manželky a výživného dětí zpětně musel dvakrát zvýšit. Stěžovatel nebyl schopen tuto půjčku splácet a TARGO BANK nyní vymáhá svou pohledávku exekučně, srážkami ze mzdy. Odvolací soud měl podle stěžovatele k exekučně vymáhaným částkám přihlédnout.
7. Krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že došlo ke změně poměrů na straně matky, jejíž příjmy se podstatně zvýšily.
8. Odvolací soud se podle stěžovatele též nevypořádal se skutečností, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Z provedeného dokazování je zřejmé, že životní úroveň dětí je v současné době vyšší než životní úroveň otce s přihlédnutím k výši výživného. Podle stěžovatele je třeba zohlednit zejména skutečnost, že ve prospěch dětí je k rukám matky hrazen tzv. "Kindergeld", který hradí Familienkasse na základě toho, že otec pracuje ve Spolkové republice Německo. Děti dostávají měsíčně tzv. "Kindergeld" ve výši 184 EUR na vedlejší účastnici 2), 184 EUR na vedlejší účastnici 3) a 190 EUR na vedlejšího účastníka 4).
9. Stěžovatel poukazuje i na odlišnost daňových a sociálních systémů ve Spolkové republice Německo a v České republice. Odvolací soud si podle stěžovatele nezjišťoval žádné důležité skutečnosti ohledně německého sociálního a daňového systému. Tzv. "Kindergeld" nemají v českém sociálním systému obdobu. Odvolací soud se k tzv. "Kindergeld" vyjadřuje pouze obecně, že byly zohledněny, avšak již nikoliv jakým způsobem. Rozsudek odvolacího soudu je z tohoto pohledu nepřezkoumatelný.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů odvolacím soudem - odvolací soud podle stěžovatele nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech. Stěžovatel dále namítá existenci rozporů mezi provedenými důkazy. V důsledku vadného hodnocení důkazů dospěl odvolací soud podle stěžovatele k nesprávným skutkovým zjištěním.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. V předmětné věci odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně především aktuálními zprávami o příjmech rodičů. Při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně se krajský soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně pouze částečně. Podle názoru odvolacího soudu z hlediska míry potřeb obou nezletilých dcer dosavadní výživné odpovídá, když na jejich straně nenastala podstatná změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného; návrh stěžovatele na snížení výživného proto krajský soud neshledal opodstatněným. Pokud jde o návrh matky na zvýšení výživného, důvodným jej krajský soud shledal pouze pokud jde o nezletilého syna, na jehož straně došlo v souvislosti s nástupem do základní školy k výrazné změně poměrů, která odůvodňuje i zvýšení výživného. Při posuzování výše výživného přihlédl krajský soud i k tomu, že k úhradě potřeb nezletilých dětí slouží i tzv. "Kindergeld", dále krajský soud přihlédl ke skutečnosti, že od posledního rozhodování soudu se částečně zvýšil příjem matky, dále přihlédl k tomu, že stěžovateli ubyla vyživovací povinnost k matce dětí jako manželce, přihlédl i k současnému příjmu stěžovatele, u kterého žádnou výraznou změnu ve smyslu snížení příjmů neshledal. Pro účely posouzení výše příjmů stěžovatele však krajský soud nepřihlédl k tomu, že ze mzdy stěžovatele jsou sráženy částky v rámci prováděné exekuce. Krajský soud dále dospěl k závěru, že do čistého měsíčního příjmu stěžovatele nelze započíst náklady na jeho zdravotní pojištění. Při posuzování celkových majetkových poměrů stěžovatele krajský soud zohlednil jeho obvyklé životní náklady ve Spolkové republice Německo, neboť nelze mechanicky příjem otce vynásobit částkou dle kurzovního lístku České národní banky.
17. Ústavní soud konstatuje, že veškeré provedené dokazování bylo zaměřeno na zjištění potřeb nezletilých a rovněž schopností a možností každého z rodičů přispívat na výživu svých dětí. Postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
18. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu krajský soud neupřel jeho ústavně zaručená práva. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu