ECLI:CZ:US:2017:2.US.2991.17.1
sp. zn. II. ÚS 2991/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Froňkové, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, PS - 128, Litoměřice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017, č. j. 23 Cdo 3007/2017-363, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 15 Co 348/2016-334, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. ledna 2015, č. j. 27 C 129/2010-273, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 27 C 129/2010-273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (UNIQUA pojišťovna, a. s.) zaplacení částky 4 162 527 Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakožto doplatku pojistného plnění, které nárokovala na základě škody způsobené požárem na nemovitosti (skladu) v jejím vlastnictví (dále jen "předmětná nemovitost"); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 15 Co 348/2016-334, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly při posuzování nároku žalobkyně zejména ze znaleckého posudku Jana Truhláře, znalce ustanoveného soudem prvního stupně, který určil časovou cenu předmětné nemovitosti ke dni požáru na částku ve výši 350 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná vyplatila žalobkyni na pojistném plnění částku ve výši 800 000 Kč, tedy částku podstatně převyšující hodnotu nemovitosti stanovenou soudním znalcem, bylo třeba žalobu zamítnout. Závěrům oponentního znaleckého posudku vypracovaného z popudu žalobkyně znalkyní Renatou Kněžkovou, která stanovila obvyklou časovou cenu budovy na částku 4 200 000 Kč, soudy neuvěřily, resp. závěry oponentního posudku považovaly za vyvrácené posudkem výpovědí soudem ustanoveného znalce Jana Truhláře (soudy v této souvislosti zmínily zejména otázku technického stavu a s tím související stáří a zanedbanost budovy, které nebyly znalkyní Kněžkovou zohledněny; dále poukázaly na nesprávné vyčíslení hodnoty předmětné nemovitosti vzešlé ze srovnávací metody, kterou znalkyně Kněžková použila apod.). Odvolací soud dále doplnil, že pojistné plnění má především restituční funkci, tedy jeho účelem je náhrada škody vzniklé v důsledku pojistné události. Pojistná částka (přesahující 10 000 000 Kč), na kterou byla nemovitost pojištěna a s níž operovala žalobkyně, představuje tak pouze horní hranici pojistného plnění.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017, č. j. 23 Cdo 3007/2017-363, odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud uvedl, že pokud se měl odvolací soud odchýlit od předchozí judikatury Nejvyššího soudu, která se zabývala podmínkami vzniku práva na pojistné plnění z titulu pojištění majetku a z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, na nich jeho rozsudek nezávisel, neboť odvolací soud v dané věci nárok uplatněný dovolatelkou jako pojistné plnění posuzoval. Otázky vzniku nároku na pojistné plnění tudíž nemohou vyvolat přípustnost dovolání. Pokud žalobkyně v dovolání poukazovala na rozpor mezi znaleckým posudkem, z něhož vycházel soud prvního stupně i odvolací soud, který jeho skutková zjištění přejal, vypracovaným soudní znalcem Janem Truhlářem, a znaleckým posudkem Renaty Kněžkové, který předložila dovolatelka, Nejvyšší soud poznamenal, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Hlavní námitka stěžovatelky se týká toho, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, zejména pak důkaz revizním znaleckým posudkem, v důsledku čehož byl skutkový stav zjištěn neúplně. V tom spatřuje nesprávnost postupu obecných soudů. Podle stěžovatelky přitom bylo zřejmé, že oba v řízení provedené znalecké posudky (posudek Jana Truhláře a oponentní posudek Renaty Kněžkové) se diametrálně odlišují při stanovení hodnoty nemovitosti, a právě proto měly soudy provést ještě důkaz revizním znaleckým posudkem. Stěžovatelka poukazuje na to, že závěry znaleckého posudku Jana Truhláře rozporovala, avšak obecné soudy její námitky ponechaly nepovšimnuté. V souvislosti s nutností provedení revizního znaleckého posudku poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747). Stěžovatelka rovněž namítá neurčitost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť v nich postrádá, jakými úvahami se soudy při svém rozhodování řídily. Odvolacímu soudu dále vytýká, že rozhodl bez nařízení jednání, což vzbuzuje dojem, že se řešenou věcí zabýval pouze okrajově. Konečně postup odvolacího soudu, který v podstatě pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, ačkoliv stěžovatelka vznesla relevantní protiargumenty proti právnímu posouzení věci, považuje za nezákonný.
III.
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami zejména ve vztahu ke znaleckému posudku, z něhož vycházely, že neprovedly jí navržený důkaz revizním znaleckým posudkem v situaci, kdy se oba v řízení provedené znalecké posudky od sebe odlišovaly a že odvolací soud její námitky řešil pouhým odkazem na závěry vyplývající z rozhodnutí soudu prvního stupně.
9. Pokud stěžovatelka namítá nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, neshledává zde Ústavní soud žádné pochybení na straně obecných soudů, které by mohlo mít ústavněprávní rozsah. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1404/11 (N 69/73 SbNU 279), takto:
"Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudů hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně".
10. Ve světle shora uvedených závěrů lze konstatovat, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly poměrně podrobně a své závěry odůvodnily řádně. Zejména je nutno vyzdvihnout rozhodnutí soudu prvního stupně, který své závěry podepřel logickou a srozumitelnou argumentací, která následně mohla být v podstatě bezezbytku po řádném přezkoumání převzata soudem odvolacím. Skutečnost, že se odvolací soud, za shodných skutkových okolností, ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je tedy z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
11. Stěžovatelka dále namítala, že nebyl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem, a to v situaci, kdy nesouhlasila se závěry soudem ustanoveného znalce a na podporu své argumentace předložila vlastní znalecký posudek, jenž hodnotu předmětné nemovitosti stanovoval ve zcela jiné výši. V této souvislosti poukazovala mj. na nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14. Z pohledu citovaného nálezu se vyžádání revizního posouzení může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Jeho závěry ovšem nejsou plně aplikovatelné na stávající věc. Stěžovatelka v nyní projednávaném případě sice zpochybnila závěry vyplývající ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce, což by mohlo být eventuálně důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku, avšak zejména soud prvního stupně poměrně podrobně a zcela jednoznačně vysvětlil, proč na jedné straně nemá pochybnosti o znaleckém posudku Jana Truhláře, a naopak na druhé straně, proč závěry podávající se z oponentního znaleckého posudku předloženého stěžovatelkou považuje za nevěrohodné. Bylo to zejména kvůli tomu, že si znalkyně Renata Kněžková neopatřila dostatečný podkladový materiál, vycházela v zásadě pouze z tvrzení stěžovatelky a především nezohlednila skutečný stav předmětné nemovitosti v době před škodní událostí. Rovněž výsledná hodnota předmětné nemovitosti vycházející ze srovnání zcela neporovnatelných budov (ohledně lokality či technického stavu) nebyla podle názoru soudu prvního stupně použitelná. Ústavní soud v tomto směru uzavírá, že pokud obecné soudy zaujaly náležitě odůvodněné stanovisko k oběma znaleckým posudkům, přičemž posléze vyšly pouze z toho posudku, který považovaly po odborné stránce za vyhovující, nebyl dán důvod pro provedení třetího revizního posudku. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasila se závěry vyplývajícími z posudku Jana Truhláře, jde pak z její strany o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními, která nedosahuje ústavněprávní roviny. V tomto směru jsou její námitky zjevně neopodstatněné.
12. Ústavní soud se konečně nemohl relevantně vyjádřit k námitce stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nerozebírá, když pouze uvádí, že takový postup odvolacího soudu vzbuzuje pochybnosti.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu