ECLI:CZ:US:2017:2.US.2999.16.1
sp. zn. II. ÚS 2999/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t.č. Věznice Oráčov, P.O.BOX 3, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Duškova 164, Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, č.j. 3 Tdo 757/2016-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 14 T 7/2015, byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným a ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 trestního zákoníku, dílem v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 trestního zákoníku, a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Pod bodem II. výroku o vině byl stěžovatel rovněž uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 trestního zákoníku, dílem v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, který spáchal rovněž dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 trestního zákoníku, a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli podle §205 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §45 odst. 1 trestního zákoníku, uložen úhrnný a společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody v rozsudku specifikovaným poškozeným uvedené finanční částky. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli někteří z poškozených podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, bylo odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Usnesením ze dne 8. 6. 2016, č.j. 3 Tdo 757/2016-35, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele.
II.
Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadl toliko usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 44 To 569/2015, z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že tato směřuje také proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, č.j. 3 Tdo 757/2016-35.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno již v předsoudní fázi trestního řízení, a to realizací prověrky na místě dle §104e trestního řádu. Namítá, že prověrka na místě představuje procesně nepoužitelný důkaz, protože v době jejího provedení se nenacházel v procesním postavení obviněného a protože byla provedena na základě skutečností, které uvedl jako podezřelý. V této souvislosti upozorňuje, že obhájce mu byl ustanoven až poté, co obě prověrky proběhly. Opožděnost ustanovení obhájce stěžovatel vnímá jako účelovou s cílem nashromáždit proti němu takové důkazní prostředky, aby následně ustanovený obhájce měl jen minimální šanci dosáhnout toho, aby byl plně či alespoň částečně zproštěn obžaloby. Stěžovatel se domnívá, že pokud by bylo shledáno porušení jeho práv v případě realizovaných prověrek, nebylo by možné tvrdit, že jednotlivé důkazy tvoří ucelený řetězec prokazující jeho vinu. Soud prvního stupně však podle něj na tuto skutečnost nebral zřetel a otázkou zákonnosti provedených prověrek se nezabýval ani odvolací soud. Stěžovatel se neztotožňuje ani se způsobem, kterým se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší soud.
III.
Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovateli k replice.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Prostřednictvím totožných námitek, které uplatnil již v předchozí fázi řízení, se stěžovatel snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
Pokud jde o stěžejní námitku stěžovatele týkající se prověrky na místě coby procesně nepoužitelného důkazu, je třeba především uvést, že není pravdou, že by se touto námitkou obecné soudy nezabývaly.
Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění rozsudku uvedl, že v přípravném řízení byla se stěžovatelem provedena prověrka na místě podle §104e trestního řádu. Stěžovatel naváděl policejní auto a označoval místa, kde se dopustil trestné činnosti. Vždy uvedl, kde a jakým způsobem skutek spáchal, s kým se jej dopustil, jak vnikl do objektu, resp. zda se mu to vůbec podařilo a jaké věci odcizil. Bylo-li obhajobou namítáno, že protokoly o prověrce na místě jsou procesně nepoužitelné, obvodní soud k tomu podotkl, že k provedení tohoto úkonu není vyžadována přítomnost obhájce ani soudce a že protokol o prověrce na místě je trestím řádem považován za listinný důkaz, který lze provést u hlavního líčení.
K totožné námitce stěžovatele odvolací soud uvedl, že stěžovatel při prováděných prověrkách policejní orgán sám naváděl a jednotlivé útoky popisoval tak, že není pochyb o tom, že se jich zúčastnil jako aktér. Obhájce se těchto prověrek přitom účastnit může, ale nemusí. V době provádění prověrek byl stěžovatel v postavení podezřelého, teprve v návaznosti na provedení těchto prověrek bylo dne 12. 11. 2014 zahájeno trestní stíhání stěžovatele a obhájce byl stěžovateli následně ustanoven dne 19. 11. 2014. Odvolací soud proto uzavřel, že žádný problém stran porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces nenastal.
Nejvyšší soud vyložil, že ačkoliv bylo k prověrce na místě přistoupeno na základě poznatků získaných v rámci stěžovatelem podaného vysvětlení, nejedná se o procesně nepoužitelný důkaz, přestože toto vysvětlení obecně za důkaz považovat nelze. Poukázal na to, že podstatou a účelem prověrky na místě je upřesnění nebo doplnění důležitých údajů pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu, a to za osobní přítomnosti vyslýchané osoby, přičemž protokol o prověrce na místě se zásadně považuje za plnohodnotný listinný důkaz, který lze provést v hlavním líčení (viz §112 odst. 2 trestního řádu). Z dikce §104e trestního řádu přitom vyplývá, že daný úkon může být proveden i s osobou, která se aktuálně nachází v procesním postavení podezřelého, jako tomu bylo i v případě stěžovatele. Může se jí zúčastnit i obhájce, jestliže si ho taková osoba zvolí. Ve dnech, kdy byla prověrka na místě provedena, však stěžovatel obhájcem zastoupen nebyl. K námitce, že tomu tak být mělo a obhájce mu měl být ustanoven již před tímto úkonem, Nejvyšší soud připomněl, že případnou existenci důvodů nutné obhajoby podle §36 trestního řádu je třeba zkoumat až ve chvíli, kdy bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu, a nikoli dříve, což vyplývá již z použitého pojmu "obviněný" v úvodní větě §36 trestního řádu.
S výše naznačeným hodnocením provedeným obecnými soudy se plně ztotožňuje také Ústavní soud. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu ze dne 25. 6. 2014 vyplývá, že stěžovatel byl v souladu s §158 odst. 5 trestního řádu řádně poučen, že při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Stejně tak byl stěžovatel poučen také v rámci dalších dvou úředních záznamů o podaném vysvětlení ze dne 21. 7. 2014. O možnosti zvolit si za účelem podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu advokáta tedy stěžovatel poučen byl, této možnosti však nevyužil. Skutečnost, že k prověrkám na místě bylo přistoupeno na základě vysvětlení, které stěžovatel učinil ještě předtím, než mu byl ustanoven obhájce (a že poté, co mu byl obhájce ustanoven, již ve věci odmítl vypovídat), tak není pro posouzení věci rozhodná. Z protokolu o prověrce na místě ze dne 21. 7. 2014, jakož i z protokolu o prověrce na místě ze dne 27. 8. 2014, vyplývá, že stěžovatel obě prověrky podstoupil dobrovolně, sám naváděl policisty a označoval místa páchání trestné činnosti a k úkonu neměl námitek. Jak přitom uvedly již obecné soudy, prověrku na místě lze provádět nejen s obviněným, ale také s podezřelým (viz §104e trestního řádu), a může se jí zúčastnit i obhájce, pokud si jej obviněný zvolí. Zatímco skutečnost, že při podání vysvětlení má podezřelý právo na právní pomoc advokáta (o čemž byl stěžovatel také řádně poučen) vyplývá přímo z textu trestního řádu, právní úprava prověrky na místě obsažená v §104e trestního řádu požadavek na přítomnost advokáta a související poučení nestanoví. Pokud tedy stěžovatel namítá, že takové poučení není součástí protokolu o prověrce na místě, nejedná se o pochybení. Jen pro úplnost lze pak uvést, že po zahájení trestního stíhání byl stěžovateli obhájce v souladu s §36 trestního řádu ustanoven a k pochybení tak nedošlo ani v tomto směru.
Přestože je tedy stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se řádně věnovaly okolnostem podstatným pro svá rozhodnutí, vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu