ECLI:CZ:US:2017:2.US.3001.17.1
sp. zn. II. ÚS 3001/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Vitaliya Pavliv, zastoupena JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem Místecká 329/258, Ostrava - Hrabová, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, č. j. 12 Co 139/2017-150, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 65 C 199/2014-113, zrušil rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a žalované společnosti MAXIMA REALITY, s. r. o. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 34.656 Kč. K odvolání žalované změnil městský soud výrokem I. nyní napadeného rozsudku prvostupňový rozsudek tak, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I) a výrokem II stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42.962 Kč. Výši nákladů za právní zastoupení advokátem stanovil mimo jiné odkazem na §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), což znamená, že při určení tarifní hodnoty vycházel z částky 80.000 Kč, představující smluvní pokutu, o níž se rozhodčí řízení vedlo.
3. Takový postup je však podle stěžovatelky nesprávný, neboť městský soud měl postupovat podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, jak je zavedenou soudní praxí, kterou uznává i Ústavní soud [stěžovatelka v této souvislosti výslovně odkázala na usnesení Ústavního soudu usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012]. Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu přitom platí, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Neaplikoval-li městský soud ve stěžovatelčině věci §9 odst. 1 advokátního tarifu, nepostupoval předvídatelně a racionálně a porušil tak - jak již bylo výše uvedeno - právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Z obsahu i petitu ústavní stížnosti je přitom zcela evidentní, že stěžovatelka vůbec nezpochybňuje samotný výsledek řízení, nýbrž pouze tzv. nákladový výrok. Otázka náhrady nákladů řízení přitom může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele, příp. při existenci jiného zásadního důvodu (je např. dána nutnost ústavněkonformního výkladu některých ustanovení právních předpisů).
9. V nyní projednávané věci však jde podle tvrzení samotného stěžovatelky o částku 42.962 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
10. V právě uvedené věci - vzhledem k naznačené zdrženlivosti v bagatelních věcech (nadto jde-li o náklady řízení) - Ústavní soud ke kasačnímu zásahu nepřikročil. Stěžovatelka se totiž s těmito východisky v ústavní stížnosti vůbec nepokouší vypořádat a zásadní zásah do svých majetkových práv, resp. jiný zásadní důvod, pro který by měl Ústavní soud v této věci opustit svoji zmíněnou zdrženlivost, relevantně ani netvrdí.
11. Naléhavost její ústavní stížnosti nepodporuje ostatně ani odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 89/12. V tomto usnesení byl totiž Ústavní soud konfrontován s přesně opačným postojem tehdejšího stěžovatele, jenž se pro obdobnou věc domáhal určení tarifní hodnoty podle ustanovení §7 advokátního tarifu, když soud tehdy ovšem postupoval právě podle ustanovení §9 advokátního tarifu. Ústavní soud ovšem v citované věci konstatoval, že daný problém představuje jen výklad podústavního práva, když ostatně aplikace obou ustanovení v těchto věcech je racionální. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdí nic, proč by se Ústavní soud od tohoto postoje měl odchylovat. Pokud by tak navíc v nyní projednávané věci činil, vstupoval by do oblasti sjednocování judikatury a výkladu v oblasti ústavního práva, což mu však nepřísluší.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu