ECLI:CZ:US:2017:2.US.3030.17.1
sp. zn. II. ÚS 3030/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Špačkové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 5863/2016-59, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 25 Co 212/2016-47, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, 2, 3, 4, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem soudů, že za nezákonné rozhodnutí nelze označit v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", takové rozhodnutí, které nebylo v původním řízení pro nezákonnost zrušeno. Stěžovatelka je přesvědčena, že takový závěr nelze akceptovat za situace, kdy nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Ústavního soudu, proti němuž již nebyl opravný prostředek přípustný. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud své vlastní rozhodnutí prostřednictvím jiného senátu revidoval, když v téže věci jako ve věci stěžovatelky v jiném řízení rozhodl opačným způsobem [nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165)], čímž změnil svůj právní názor na stejnou právní otázku, a v konečném důsledku tak vyslovil nezákonnost svého dřívějšího rozhodnutí. Zatímco v případě stěžovatelky v žalobě o určení vlastnického práva dospěl Ústavní soud k závěru, že aktuálně zapsaný vlastník je vlastníkem nemovitosti po právu, v jiném řízení dovodil, že vlastník (v obou případech se jednalo o Českou republiku, která nabyla vlastnictví k oběma nemovitostem na základě stejné vyhlášky, přičemž jde o dva přímo sousedící řadové domy v areálu Pražského hradu) se vlastníkem nemovitosti nikdy stát nemohl, neboť předmětná vyhláška přechod vlastnického práva nebyla způsobilá hmotně právně přivodit. Pozdější vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu pak bylo obecnými soudy respektováno a nemovitost byla původnímu vlastníkovi vydána, zatímco stěžovatelce nikoliv, neboť v její věci rozhodl jiný senát Ústavního soudu opačně. Dle stěžovatelky není podstatné, byly-li nároky k předmětným domům uplatněny dle restitučního zákona (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), nebo žalobou z titulu duplicitního vlastnictví, neboť je-li duplicitní vlastník zapsán na základě titulu, který nemohl být pro zápis způsobilý, není pak vůbec podstatné, jakou formou se druhý duplicitní vlastník, zapsaný zjevně po právu na základě pravomocného dědického rozhodnutí, domáhá výmazu takto nezákonně zapsaného druhého vlastníka. Dle stěžovatelky je jisté, že jedno z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu musí být nutně nezákonné, a je třeba dospět k závěru, že se jedná o rozhodnutí ve věci stěžovatelky předcházející rozhodnutí ve věci třetí osoby, které bylo posléze respektováno soudy všech stupňů, a nemovitost byla této třetí osobě vydána. Stěžovatelka s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 tvrdí, že byla porušena její základní práva, když jí nebyl přiznán její oprávněný nárok, tedy došlo jak k nezákonnému rozhodnutí ve věci, tak i k nesprávnému úřednímu postupu ve věci v původním řízení, v němž bylo potvrzeno vlastnické právo k předmětné nemovitosti nevlastníkovi, který ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 822/11 je zjevně zapsán jako vlastník bez právního titulu, který by mohl zápis vlastnického práva přivodit.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem dne 5. 1. 2016, č. j. 42C 388/2014-34, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 50 000 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 25 Co 212/2016-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v případě stěžovatelky není ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. dáno nezákonné rozhodnutí, když v její věci žádné rozhodnutí zrušeno nebylo. Soud konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila, že v jiném soudním řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnictví k sousední nemovitosti mající dle tvrzení stěžovatelky stejný právní osud, došlo k opačnému rozhodnutí, neboť Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a předchozí zamítavá rozhodnutí soudů zrušil, pak z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stěžovatelky bylo nezákonné. Protože není dán odpovědnostní titul, nevznikla dle soudu prvního stupně ani odpovědnost žalované za stěžovatelkou tvrzenou škodu.
7. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že spatřuje-li stěžovatelka odpovědnostní titul, tj. nezákonné rozhodnutí v rozhodnutí Ústavního soudu, jímž byla její ústavní stížnost odmítnuta za situace, kdy posléze Ústavní soud v obdobné věci ústavní stížnosti vyhověl, lze pouze uvést, že řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za revizní řízení k původnímu řízení, neboť by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby takové řízení, potažmo v něm vydané rozhodnutí, bylo přezkoumáváno v řízení odškodňovacím. V dané věci tak neexistuje dle odvolacího soudu nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodnutí Ústavního soudu nejenže nebylo zrušeno, ale ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nebyla ani Evropským soudem pro lidská práva deklarována nezákonnost takového rozhodnutí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4511/2014).
8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu stěžovatelce vyložil, že její námitky, že předcházející rozhodnutí ve věci jsou rozhodnutími nezákonnými, a že rozhodnutí Ústavního soudu je nutné považovat za nezákonné, neboť Ústavní soud posléze rozhodl v pojmově shodné věci jinak, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Také námitky, že v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. lze za nezákonné rozhodnutí označit rozhodnutí Ústavního soudu, které sice nebylo pro nezákonnost zrušeno, ale v původním řízení bylo rozhodnutím konečným a nebylo tedy soudní instance, která by jeho nezákonnost mohla vyslovit, dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
9. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka se v řízení před soudy domáhá nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., která jí měla vzniknout dle jejího přesvědčení tím, že Ústavní soud její ústavní stížnosti nevyhověl, zatímco v obdobné věci jiného stěžovatele napadená rozhodnutí zrušil. Původ sporu přitom spočívá v nároku na vydání (sousedních) nemovitostí, které stěžovatelce na rozdíl od jí poukazovaného případu vydány nebyly. Pokud jde o rozhodování Ústavního soudu v uvedených věcech, stěžovatelka má konkrétně na mysli usnesení sp. zn. III. ÚS 89/10 ze dne 23. 6. 2011 a nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165).
10. Ve věci stěžovatelky projednávané pod sp. zn. III. ÚS 89/10 soudy uvedly, že se stěžovatelka nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva určovací žalobou, pokud nedovedla do konce restituční spor, který sama restituční žalobou podanou v roce 2000, zahájila. Ústavní soud v citované věci stěžovatelce vysvětlil, že poté, co v její věci překážka vydání předmětných nemovitostí (§8 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb.) byla nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/98 (publikovaného pod č. 57/1999 Sb.) zrušena a stěžovatelka i jinak splnila podmínky pro postup uvedený v ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., mohla se stěžovatelka svého nároku na vydání předmětných věcí domáhat podle speciální úpravy uvedené v tomto zákoně, neboť z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak, než podle jejich ustanovení. Podle Ústavního soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti neujasnila důvod změny svého právního názoru a s ním spojeného procesního postupu, pokud v situaci, v níž fakticky souběžně podala určovací žalobu a žalobu restituční, nevyčkala rozhodnutí soudu a zpětvzetím restituční žaloby v roce 2003 sama vyvolala zastavení jinak včas a řádně zahájeného restitučního řízení.
11. Ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. IV. ÚS 822/11 se naopak jednalo o situaci, kdy stěžovatelé nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatňovali v řízení před obecnými soudy podle §6 odst. 1 písm. j) a k), §6 odst. 2 v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Klíčovou otázkou v projednávané věci přitom byla otázka posouzení způsobilosti vládního nařízení č. 55/1954 Sb. být právním titulem pro přechod předmětných nemovitostí na stát, resp. ústavní aprobovatelnost celého postupu státu ústícího v převzetí předmětných nemovitostí od právní předchůdkyně stěžovatelů. Ústavní soud dovodil, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. nemohlo být platným právním titulem pro převod předmětných nemovitostí v areálu Pražského hradu na stát, a že závěr obecných soudů, dle kterého stát nepřevzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu či v rozporu se tehdy platnými právními předpisy [§6 odst. 2 zákona, resp. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.] je příkladem Ústavním soudem mnohokráte reprobovaného formalistického odůvodnění zřejmé nespravedlnosti.
12. Z uvedeného je zřejmé, že právní závěry vyplývající z nálezu sp. zn. IV. ÚS 822/11 nemají vliv na věc stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost byla zamítnuta z důvodu jejího procesního postupu, který byl odlišný od postupu stěžovatelů ve stěžovatelkou srovnávané věci. I kdyby tomu tak však nebylo, samotné přesvědčení stěžovatelky, že rozhodnutí Ústavního soudu je nezákonné proto, že je odlišné od jiného rozhodnutí Ústavního soudu, nemůže založit důvodnost žaloby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Opačný závěr je natolik absurdní, že se jej příčí advokátem zastoupené stěžovatelce vysvětlovat. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že článek 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu, v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přitom platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, jehož rozhodnutím je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že zákonnost rozhodnutí obecných soudů, ani rozhodnutí Ústavního soudu nejsou soudy v řízení o náhradu škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. oprávněny posuzovat (srovnej taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, v němž vyjádřil, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu).
13. Obecně lze konstatovat, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 528/05 ze dne 10. 1. 2006). K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, například judikaturu Nejvyššího soudu, kdy vymezení se vůči ní způsobem předpokládaným v §237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání. Pokud jde o rozhodování Ústavního soudu, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2012, je třeba za nezákonné ve smyslu §8 zák. č. 82/1998 Sb. považovat rozhodnutí Ústavního soudu, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (aniž by zároveň takové rozhodnutí bylo zrušeno).
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Soudy všech stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu