ECLI:CZ:US:2017:2.US.3037.16.1
sp. zn. II. ÚS 3037/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Volkové, zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 20, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2016 č. j. 47 Co 429/2015-141 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 8. 2015 č. j. 6 C 234/2006-120, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 870 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobkyně, obchodní společnost SLAVIA INVEST, a. s., se žalobou proti stěžovatelce (v řízení před obecnými soudu v postavení žalované strany) domáhala zaplacení žalované částky z titulu nedoplatku bankovního úvěru. V průběhu řízení (před prvním jednáním) vzala žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že pohledávku za žalovanou v celkové výši 2 376 241,96 Kč přihlásila v insolvenčním řízení a insolvenční správce ji uznal. V insolvenčním řízení byla pohledávka částečně uspokojena jako výtěžek zpeněžení ze zajištění a částečně z rozvrhu, na neuspokojenou část pohledávky je možné vést exekuci dle ustanovení §312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Žalobkyně neměla důvod pokračovat v řízení, a proto vzala žalobu v celém rozsahu zpět. Okresní soud v Prostějově ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 51 340,30 Kč (výrok II.) a žalobkyni vrátil soudní poplatek z žaloby v částce 34 800 Kč (výrok III.).
Stěžovatelka se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala, neboť nesouhlasila se zpětvzetím žaloby, a z důvodů rozvedených v odvolání trvala na soudním řízení. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v náhradově nákladovém výroku změnil tak, že zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 25 670 Kč, odvolání žalované do výroku III. usnesení odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitkám stěžovatelky uvedl, že nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby je relevantní až od okamžiku, kdy začalo jednání, neboť žalovaný brání svoje právní postavení zejména na jednání soudu. V posuzované věci vzala žalobkyně žalobu zpět před započetím jednání, a proto souhlas žalované se zpětvzetím žaloby nebylo zapotřebí vyžadovat. Změnu náhradově nákladového výroku odvolací soud odůvodnil existencí důvodů hodných zvláštního zřetele, které spatřoval v nepříznivé majetkové a sociální situaci žalované, a proto za použití ustanovení §150 o. s. ř. přiznal žalobkyni pouze jednu polovinu z celkových účelně vynaložených nákladů. Odvolání žalované do výroku III. usnesení soudu prvního stupně odvolací soud odmítl z důvodu nedostatku její legitimace a o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem rozhodl podle úspěchu ve věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že společnost SLAVIA INVEST, a. s., vstoupila do řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově na místo původní žalobkyně GE Money Bank, a. s., na základě smlouvy o postoupení pohledávky (z července 2007), o které stěžovatelka nebyla informována. Rozhodnutí o právním nástupnictví nabylo právní moci v únoru 2009, přesto žalobkyně podala rok předtím návrh na zahájení insolvenčního řízení, aniž by, dle mínění stěžovatelky, byla v té době k takovému návrhu legitimována. Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže popsala skutečnosti, na jejichž základě je přesvědčena, že v insolvenčním řízení došlo k uznání pohledávky, která nebyla vykonatelná, neboť zástavní právo k pohledávce ze smlouvy o úvěru bylo promlčeno, k promlčení došlo i ve vztahu k samotné zajištěné pohledávce. Z tohoto důvodu měla stěžovatelka zájem pokračovat v řízení, a pokud by Okresní soud v Prostějově nařídil jednání již v roce 2006, tj. před podáním návrhu na insolvenci, stěžovatelka by mohla navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, soud by spravedlivě rozhodl o tom, zda žalobkyně je v právu či nikoliv a i průběh insolvenčního řízení mohl proběhnout podle práva. Stěžovatelka oponovala odůvodnění soudu, že neměla vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a označila je za nedostatečné. Dodala, že nečinností soudu a procesním pochybením v případě zastavení řízení, jí bylo upřeno právo jednat před soudem a předkládat důkazy, které mohly ovlivnit výsledek jednání v její prospěch. Stěžovatelka též nesouhlasila s uložením povinnosti hradit žalobkyni náklady řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstata ústavně právní argumentace stěžovatelky čl. 36 odst. 1 Listiny tkví v námitce nerespektování jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a v námitce průtahů v řízení v důsledku nečinnosti Okresního soudu v Prostějově po podání žaloby.
Občanský soudní řád v ustanovení §96 odst. 1 umožňuje žalobci vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Soud může rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí návrhu, jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, uvedené však neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (odst. 3 a 4 téhož ustanovení).
Ústavní soud se k ústavně konformnímu výkladu ustanovení §96 o. s. ř., konkrétně k účinkům zpětvzetí žaloby v občanském soudním řízení učiněného dříve, než začalo jednání, vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 254/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 201/39 SbNU 123). V něm vyložil (zkráceně vyjádřeno), že procesní předpis v §96 odst. 4 o. s. ř. nepočítá u zpětvzetí či částečného zpětvzetí žaloby, k němuž dojde dříve, než začalo jednání, se zjišťováním stanoviska protistrany k tomuto zpětvzetí a s přiznáním účinnosti takovému zpětvzetí jeho akceptací soudem, a tudíž nepředpokládá jakoukoli posuzovací činnost soudu. V situaci, kdy dává žalobce svým procesním úkonem učiněným ještě před zahájením jednání najevo svoji vůli, že na projednání svého návrhu, byť i jen v jeho části, netrvá, je nutno rozhodnout o zastavení řízení neprodleně, neboť v podstatě odpadá základní podmínka jeho projednání. Takový postup, nepřipouštějící ze strany soudu jakoukoliv nahodilost či libovůli, Ústavní soud označil za postup "zákonem stanovený" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 1860/12 ze dne 20. 6. 2013 (N 113/69 SbNU 833) Ústavní soud upřesnil, že "jakkoli je ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině". Podle odůvodnění citovaného nálezu zastává Ústavní soud shodně s judikaturou Nejvyššího soudu názor, že žalovaný má vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zejména v řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném především tehdy, kdy mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (v nálezem řešené věci šlo o rozhodování o zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů těsně před uplynutím tříleté lhůty předvídané v ustanovení §150 odst. 4 zákona tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.).
Pod zorným úhlem závěrů prezentovaných ve shora uvedených nálezech a s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu má Ústavní soud za to, že postup a rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně nelze označit za rozporná s čl. 36 odst. 1 Listiny či jinak porušující ústavně zaručená procesní práva stěžovatelky. Nelze totiž přehlédnout, že zpětvzetí žaloby bylo odůvodněno částečným uspokojením pohledávky v konkurzu a možností ji ve zbytku vymáhat exekučně. Snaží-li se stěžovatelka svojí argumentací zpochybnit výsledek insolvenčního řízení tvrzením o uznání nevykonatelných pohledávek, resp. zpochybněním aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání insolvenčního návrhu, mohla a měla svoji obranu realizovat především v rámci insolvenčního řízení.
Namítanou nečinností Okresního soudu v Prostějově, spočívající v nenařízení jednání v době po podání žaloby (dne 3. 4. 2006) do podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení (dne 22. 2 2008) se Ústavní soud nezabýval. Procesními prostředky k ochraně práva zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny narušeného tvrzenými neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě šesti měsíců. Námitku nečinnosti Okresního soudu v Prostějově v již skončeném řízení nelze v ústavní stížnosti proti usnesení o zastavení řízení uplatnit, neboť je zjevné, že v takovém případě by kasační nález Ústavního soudu zjevně postrádal svoji právní funkci [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].
K náhradově nákladovému výroku opírajícího se o ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. a za použití §150 o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že ve své judikatuře opakovaně potvrdil ústavně konformní interpretaci, dle níž pojem "zavinění", použitý v ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, pročež ve věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení [srov. nález I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)]. V tomto ohledu v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby poté, co vymáhaná pohledávka byla částečně uspokojena v insolvenčním řízení a ohledně zbývající části lze vést exekuční řízení, lze potvrdit jako správný závěr obecných soudů, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalované stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu