ECLI:CZ:US:2017:2.US.3041.17.1
sp. zn. II. ÚS 3041/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vajglem, advokátem se sídlem nám. Míru 8, Mělník, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 10. 2014, č. j. 6 T 151/2011-528, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 7 To 29/2015-561, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 Tdo 542/2017-39, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích shledán vinným spácháním trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle ustanovení §252a odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. a přečinu pojistného podvodu podle ustanovení §210 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem v délce dvou let. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil tzv. právní věty rozsudku okresního soudu; právní kvalifikaci stejně jako uložený trest však ponechal nezměněny. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud, neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
3. Podstatou podané ústavní stížnosti je tvrzené porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel namítá rovněž porušení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a práva na odvolání dle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí především s údajným nevypořádáním jeho obhajoby, neadekvátním provedením některých důkazů a opominutím těch částí výpovědí, které svědčily v jeho prospěch. Za zcela nedostatečná a tedy i protiústavní označuje stěžovatel rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení totiž dává Ústavnímu soudu možnost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, a to v těch případech, kdy je již ze samotné ústavní stížnosti a z jejích příloh (zejm. napadená rozhodnutí) zjevné, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a že by proto běžný procesní postup, spočívající ve vyžádání vyjádření účastníků řízení a spisového materiálu a v následném ústavněprávním rozboru případu, nebyl smysluplný a hospodárný. Proto také ostatně ustanovení §43 odst. 3 citovaného zákona připouští takové usnesení odůvodnit pouze uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
5. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném pochybení při dokazování prováděném obecnými soudy. K tomu je nutno uvést, že Ústavní soud s ohledem na svoje postavení v ústavním systému České republiky plně respektuje, že proces dokazování je svěřen výhradně obecným soudům a není proto oprávněn přehodnocovat dokazování učiněné těmito soudy a v tomto směru setrvale judikuje, že výjimku představuje pouze situace tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými, resp. případ, kdy by se obecný soud dopustil protiústavního pochybení právě způsobem ne/provádění důkazů. Do této skupiny možných pochybení spadá též jev, doktrínou i konstantní judikaturou označovaný za tzv. opomenutý důkaz. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům totiž platí, že právu účastníka řízení předkládat důkazní návrhy odpovídá povinnost soudu se jimi řádně zabývat, a to buď tak, že tento důkazní návrh bude řádně proveden, anebo soud vyloží, proč jeho provedení není nutné, a to např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost. Ústavní deficit proto může nastat teprve tehdy, když obecný soud navržený důkaz neprovede a ani dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. Současně platí, že Ústavní soud není povolán k přehodnocování zjištění plynoucích z provedených důkazů a může tak činit výhradně tehdy, zjistí-li v tomto směru zcela zřetelný exces.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že se argumentace obsažená v ústavní stížnosti v podstatných rysech obsahově překrývá s argumentací, uplatněnou stěžovatelem již v předchozím řízení, přičemž z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se s ní dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy. V tomto směru Ústavní soud pro stručnost poukazuje zejména na napadený rozsudek krajského soudu, který akceptoval některé odvolací námitky stěžovatele vůči způsobu provádění a vyhodnocení dokazování okresním soudem a tato pochybení napravil, když zejména zdůraznil, že "páteř dokazování" tvoří listinné důkazy (viz zejména kupní smlouva, uzavřená s neexistující osobou J. Holka; zdůrazněna byla rovněž okolnost, že stěžovatel je policistou, od něhož lze očekávat vyšší míru právního vědomí). Již Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení správně uvedl, že k prokázání viny stěžovatele nebyly použity výhradně listinné důkazy, nýbrž i důkazy další, kdy odvolací soud přihlížel např. i k (procesně použitelným) výpovědím svědků. Výpovědi svědků, na které poukazoval stěžovatel, však skutečně nebyly rozhodující, neboť z nich vyplynuly jen okolnosti přestavby předmětného vozidla a zabudování autonavigace, když však naopak např. svědek J. Mužatka vypověděl, že stěžovatele nezná a že mu nikdy neprodal autonavigaci. Údajně odcizená autonavigace navíc nebyla funkční. Nejvyšší soud rovněž přesvědčivě vyložil, že i pokud by tvrzení stěžovatele o namontování autonavigace bylo pravdivé, stejně by stěžovatel při uplatnění plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje, když uvedl, že se jednalo o originální navigaci a nikoliv, že byla zakoupena tzv. z druhé ruky.
7. Pokud tedy stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti v tomto ohledu podrobuje obsáhlé kritice rozsudek okresního soudu, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že tyto namítané vady uvedl na pravou míru povětšinou již odvolací soud a odpovídajícím způsobem situaci vyhodnotil rovněž Nejvyšší soud. Ústavní soud se v nyní projednávaném případě neztotožňuje ani s námitkou, že krajský soud byl povinen provést výslech všech svědků znovu, jelikož - jak bylo již jednou zmíněno - dospěl k závěru, že rozhodné jsou především listinné důkazy. Ústavní principy dotýkající se procesu dokazování totiž neznamenají, že musí být všechny důkazy soudem bezpodmínečně provedeny, nýbrž že nesmí být opomenuty: pokud tedy provedeny nejsou, musí soud vyložit, z jakých důvodů jejich provedení není nutné. Této svojí povinnosti přitom krajský soud v zásadě dostál, byť - ve shodě s Nejvyšším soudem - není možno přehlédnout, že hodnocení důkazů je spíše stručnější. Lze tak shrnout, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti způsobu provedeného dokazování, nýbrž proti výsledku řízení před trestními soudy, což však samozřejmě nepodléhá (a z povahy věci ani podléhat nemůže) ústavní ochraně.
8. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na celkovou délku trestního stíhání (5,5 roku), Ústavní soud konstatuje, že tato okolnost není v daném případě významná, jelikož ústavní stížností jsou napadena odsuzující rozhodnutí trestních soudů a nikoliv tzv. jiný zásah, pod který za určitých okolností mohou spadat právě i namítané průtahy v řízení. Nedává totiž žádný rozumný smysl, pokud by Ústavní soud (i v případě, že by dané řízení skutečně shledal nepřiměřeně dlouhým, k posuzování čehož nicméně není v této věci oprávněn) z tohoto důvodu rušil napadená rozhodnutí (jinou výrokovou možnost totiž nemá), což by ovšem neznamenalo nic jiného, než opětovné otevření celého řízení a tedy i jeho další prodloužení.
9. Protože Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by skutkový stav věci nebyl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a nelze tak hovořit o protiústavním deficitu v procesu dokazování ve shora popsaném smyslu, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu