ECLI:CZ:US:2017:2.US.3054.17.1
sp. zn. II. ÚS 3054/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Město Loket, se sídlem T. G. Masaryka 1/69, Loket, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Jateční 6, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, č. j. 26 Cdo 334/2017-1849, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016, č. j. 10 Co 339/2016-1812, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, byly údajně porušeny též principy ovládající demokratický právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že se žalobou podanou dne 12. 7. 1995 žalobce (Palivový kombinát Ústí, s. p., dále jen "žalobce") domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků a že žalobce má právo hospodaření k těmto pozemkům. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jde o pozemky zastavěné (konkrétně o povrchové doly a výsypky), které nemohly přejít do vlastnictví žalovaného stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Obecné soudy a Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 751/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se ovšem - zjednodušeně řečeno - shodly v tom, že stěžovatel sice předmětné pozemky ovládal, ale jejich vlastníkem nebyl.
3. Stěžovatel následně dne 23. 5. 2016 u Okresního soudu v Chebu podal žalobu na obnovu řízení, kterou odůvodnil tvrzením, že v dubnu roku 2016 zjistil existenci (zejména) rozhodnutí knihovního zemského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1928, kterým měl být zpochybněn závěr soudů o tom, že knihovní vložka zemských desek nedokládá vlastnické právo stěžovatele k předmětným pozemkům, ale představuje toliko pouhý administrativní seznam veřejných statků. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 27. 3. 2016, č. j. 15 C 366/2003-1766 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2016, č. j. 15 C 366/2003-1774, obnovu řízení povolil. Tento závěr odůvodnil zejména tím, že nemá žádný důvod nevěřit tvrzení stěžovatele, že do vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu rozhodujícího ve věci samé neměl povědomost o existenci zmíněného rozhodnutí soudu z roku 1928, jelikož z předchozích právních závěrů, na nichž jsou meritorní rozhodnutí soudů postavena, nevyplývala ani nutnost doložení těchto historických rozhodnutí.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností změnil citované usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na povolení obnovy zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že nově navržené a předložené důkazy (zejména usnesení zemského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1928 a usnesení Okresního soudu v Lokti ze dne 13. 4. 1928, kterým měl být zpochybněn závěr o tom, že příslušná knihovní vložka představuje pouhý administrativní seznam veřejných statků) mohl stěžovatel použít již v původním řízení před soudy obou stupňů, neboť jejich existence vyplývala již ze shromážděného spisového materiálu a soudům tak byla známa již koncem roku 2008. Krajský soud rovněž dodal, že tyto stěžovatelem nyní navrhované důkazy nemohou přispět k příznivějšímu rozhodnutí ve věci vzhledem k charakteru hospodaření stěžovatele na předmětných pozemcích. Krajský soud proto uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výkladu podmínek obnovy řízení je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a není dán důvod, aby rozhodovaná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že dle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže přitom ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě rozhodující, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že byť je ústavní stížnost velmi podrobná, obsahuje velké množství námitek, které se však týkají předchozího (meritorního) řízení o určení vlastnictví k předmětným pozemkům (aplikace zásady vyšetřovací namísto zásady projednací, neunesení povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení ze strany žalobce atp.). Pro posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí je nicméně nutno primárně hodnotit otázku, zda výše citovaná rozhodnutí stěžovatel skutečně nemohl bez své viny použít již v původním řízení, když v ústavní stížnosti uvádí, že o jejich existenci nevěděl. Přitom však krajský soud na str. 6 nyní napadeného rozhodnutí cituje části dokumentace založené v obsáhlém spisovém materiálu, jež měly soudy k dispozici již v předchozím řízení. Z této jeho citace existence obou soudních rozhodnutí z roku 1928 jednoznačně vyplývá, neboť jsou zde označena datem, číslem jednacím i označením soudu, který je vydal. Povaha zápisu v evidenci nemovitostí, z nichž tato citace pochází, přitom byla v řízení před soudy obsáhle hodnocena. Měl-li tedy stěžovatel za to, že k objasnění jejich povahy (tedy zda tato evidence skutečně prokazuje vlastnictví stěžovatele nebo zda se jedná jen o administrativní seznam) mohou rozhodnutí, na jejichž základě k zápisu došlo, přispět, nic mu nebránilo provedení těchto důkazů před soudem již tehdy navrhnout. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti (str. 8) argumentačně poněkud nekonzistentně uvádí, že k prokázání jím tvrzeného vlastnictví měly soudům postačovat záznamy v pozemkových knihách a uvedená rozhodnutí jsou podle samotného stěžovatele nadbytečná ("požadavek na označení usnesení knihovního soudu, kterým byl zápis do pozemkové knihy proveden, jde nad rámec procesní ekonomie, neboť zásadně není potřeba dokazovat to, co je zapsáno ve veřejné listině").
9. V dané souvislosti ostatně Ústavní soud nepřehlédl, že se stěžovatel zásadní otázce - tedy jak uvedená rozhodnutí měla a mohla změnit hodnocení povahy záznamů v evidenci pozemků - v ústavní stížnosti podrobněji nevěnuje. Za této situace ovšem působí odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by se podmínky obnovy řízení měly v restitučních věcech hodnotit obzvláště pečlivě s přihlédnutím k tomu, zda bylo v silách restituenta splnit své důkazní břemeno, poněkud nepřesvědčivě. Také proto se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu a Nejvyššího soudu, že bylo v silách stěžovatele navrhnout provedení obou důkazů (tzn. soudních rozhodnutí z roku 1928).
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž obecné soudy v případě stěžovatele neshledaly splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, neznamenala zásah do jeho práv a svobod. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu