ECLI:CZ:US:2017:2.US.3070.14.4
sp. zn. II. ÚS 3070/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 17. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 3070/14 ve věci ústavní stížnosti 1. DAY, s. r. o., se sídlem Jateční 13, Praha 7, 2. Jana Juránka, 3. Ing. Ivana Pura, Ph.D., 4. Karla Hendrycha, 5. Tomáše Hlavničky, 6. prom. mat. Tomáše Husáka, CSc., 7. Ing. Karla Rybáčka, 8. Marcely Sobotkové a 9. RNDr. Miroslava Sobotky, všech právně zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014 č. j. 8 Cmo 51/2014-781 a proti výrokům I a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 29 Cdo 4778/2014-838, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., se sídlem 1. máje 2230, Rožnov pod Radhoštěm, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014 č. j. 8 Cmo 51/2014-781 a výroky I a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 29 Cdo 4778/2014-838 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014 č. j. 8 Cmo 51/2014-781 a výroky I a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 29 Cdo 4778/2014-838 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavních stížností a okolnosti jejich podání
1. Dvěma ústavními stížnostmi, podanými ve dnech 18. 9. 2014 a 12. 2. 2016 a posléze spojenými ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 3070/14, se stěžovatelé domáhají zrušení těch výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, které se vztahují k otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Tvrdí přitom, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
2. Argumentace stěžovatelů je založena na několika vzájemně provázaných námitkách. O náhradě nákladů řízení dle stěžovatelů rozhodly Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud v rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu a navíc i přepjatě formalisticky, a již proto protiústavně.
3. Konkrétně stěžovatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu (aprobované ve vztahu ke stěžovatelům 3-7 i napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu) spočívá na nesprávné úvaze, že projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, je třeba při rozhodnutí o nákladech řízení posoudit úspěch účastníků ve vztahu k řízení jako celku. Konkrétně odvolací soud nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů v řízení o nároku na plnění, protože navrhovatelé uplatňovali i návrh na určení, ve vztahu k němuž z hlediska procesního formálně úspěšní nebyli - soud ovšem ve skutečnosti výši vypořádání určil.
4. Předmětný názor Vrchního soudu v Olomouci odporuje dříve vyjádřenému názoru Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529), veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz; podle něhož je každý nárok, jenž je předmětem řízení, nutno posoudit samostatně], nemá oporu v ustálené soudní praxi a odporuje názoru vyjádřenému v odborné literatuře. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy na příslušný nález Ústavního soudu upozorňovali v podáních ze dne 9. 8. 2013 a 7. 11. 2013, na což však vrchní soud nijak nereagoval.
II. Splnění podmínek řízení
5. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
6. Vrchní soud v Olomouci se k ústavním stížnostem vyjádřil přípisy doručenými Ústavnímu soudu ve dnech 25. 1. 2016 a 17. 10. 2016 (v rozsahu týkajícím se ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 507/16). Poukázal na skutečnost, že stěžovatelé setrvali až do meritorního rozhodnutí ve věci jak na požadavku, aby soud rozhodl o plnění, tak na požadavku, aby byla určena výše dorovnání. V mezidobí mezi podáním návrhu a meritorním rozhodnutím přitom judikatura Nejvyššího soudu stanovila, že nárok stěžovatelů je třeba uplatnit pouze žalobou na plnění. Vrchní soud navíc konstatoval, že stěžovatelé byli částečně neúspěšní (co se týče části příslušenství). Vedení dalšího řízení pouze o příslušenství prý ostatně zavinili sami stěžovatelé, jejichž procesní podání byla neurčitá. Ve zbylém rozsahu vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces neporušil.
7. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti přes doručenou výzvu nevyjádřil.
8. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila přípisy doručenými Ústavnímu soudu ve dnech 22. 2. 2016 a 7. 11. 2016, v nichž uvádí, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné a argumentace stěžovatelů je pouhou polemikou s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnice navíc podotýká, že i kdyby Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení ve vztahu k nárokům na určení a na plnění zvlášť, výsledek by byl stejný, neboť hodnota sporu byla v obou případech shodná a nároky by se tak de facto "vykrátily".
9. Stěžovatelé na tato vyjádření reagovali replikou ze dne 12. 12. 2016. Konstatovali, že tvrzení Vrchního soudu v Olomouci o jakési částečné neúspěšnosti stran části příslušenství nemá oporu ve spisu a vrchní soud se ostatně v napadeném rozhodnutí o ničem takovém nezmiňuje. Zároveň stěžovatelé zopakovali, že konstrukce vrchního soudu, podle níž měli stěžovatelé a vedlejší účastnice ve věci stejný úspěch, je zcela formalistická a neodráží podstatu věci.
IV. Podstatný obsah spisu
10. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 64/2004. Z hlediska předmětu řízení, tj. přezkumu náhradově nákladových výroků odvolacího soudu (ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně) a jim odpovídajících výroků rozhodnutí soudu dovolacího, jsou podstatné zejména následující skutečnosti.
11. Stěžovatelé se návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 6. 2004 domáhali určení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti a vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem. Svůj návrh později změnili tak, že se domáhali určení výše přiměřeného dorovnání na jednu akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč ve výši 1 673,78 Kč (a na jednu akci o jmenovité hodnotě 10 Kč pak ve výši 16,73 Kč). Dále se pak stěžovatelé domáhali zaplacení jednotlivých částek dorovnání, a to včetně příslušenství - konkrétně úroku z prodlení od 14. 9. 2005 do zaplacení.
12. Usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 6 Cm 64/2004-481 Krajský soud v Ostravě řízení o původních návrzích (určení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti a vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí jmění hlavním akcionářem) zastavil. Ve vztahu k těmto předmětům řízení nebyla žádnému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení. Návrhu stěžovatelů na zaplacení dorovnání s příslušenstvím Krajský soud v Ostravě vyhověl. Návrh stěžovatelů na určení výše dorovnání byl zamítnut s odůvodněním, že při podané (a úspěšné) žalobě na plnění zde nebyl dán naléhavý právní zájem na určení výše dorovnání.
13. Toto rozhodnutí bylo následně částečně změněno (pokud šlo o výši úroků z prodlení) usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2010 č. j. 8 Cmo 75/2009-585. Tento měnící výrok a akcesorické výroky náhradově nákladové byly však zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 4492/2010-662. V následném řízení pak Vrchní soud v Olomouci zrušil výroky původního usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008 č. j. 6 Cm 64/2004-481 v rozsahu týkajícím se příslušenství (úrok nad 1,5 % od 14. 9. 2005 do zaplacení) a též výroky týkající se náhrady nákladů řízení.
14. Krajský soud v Ostravě nakonec usnesením ze dne 12. 11. 2013 č. j. 6 Cm 64/2004-730 rozhodl tak, že stěžovatelům přiznal požadované úroky z prodlení od 6. 12. 2005 do zaplacení, a to ve výši, kterou stěžovatelé v reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu upřesnili. Ohledně nároků na náhradu nákladů řízení Krajský soud v Ostravě konstatoval, že stěžovatelé byli - pokud jde o návrh na určení výše dorovnání - neúspěšní, avšak šlo o neúspěšnost nepatrnou, neboť nárok na zaplacení jednotlivých částek dorovnání úspěšný byl. Na základě této úvahy pak Krajský soud v Ostravě uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení, jejichž výši vypočetl dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
15. Vrchní soud v Olomouci k odvolání změnil (napadeným výrokem II) výroky prvostupňového usnesení týkající se náhrady nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že každý z účastníků měl v řízení přibližně stejný úspěch a neúspěch. V případě nároku na určení by podle Vrchního soudu v Olomouci měla plný úspěch, a tedy právo na plnou náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice, zatímco ohledně nároku na plnění by měli nárok na plnou náhradu nákladů navrhovatelé.
16. Dovolání stěžovatelů 3-7 proti výroku II napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I). Dále pak Nejvyšší soud zamítl dovolání vedlejší účastnice (výrok II, který však není předmětem přezkumu prováděného Ústavním soudem) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Stěžovatelé 1 a 2 dovolání nepodali, neboť v jejich případě bylo s ohledem na výši jejich nároku na náhradu nákladů řízení ex lege nepřípustné.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
17. Ústavní soud napadené výroky soudních rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je integrální součástí soudního řízení jako celku. V tomto rozhodování ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, pokud soudy rozhodují se zřetelem k ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci, a tedy samozřejmě i poměr úspěchu jednoho účastníka (strany) k poměru neúspěchu druhého. Citlivost této úvahy a současně i její nezbytný úplný soulad s výrokem soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je zcela pochopitelným požadavkem odrážejícím jak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
19. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 (N 175/58 SbNU 529), na který odkazují i stěžovatelé, Ústavní soud formuloval pravidla pro rozhodování o nákladech řízení v situacích, kdy je řízení vedeno o více nárocích (věcech). Nosnými důvody tohoto nálezu, jež budou vyloženy v následujících odstavcích, je Ústavní soud vázán dle čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve smyslu své ustálené judikatury [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Jelikož II. senát Ústavního soudu neshledal důvod k postupu dle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, vycházejí výrok i odůvodnění tohoto rozhodnutí právě z nosných důvodů citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08. S ohledem na specifický kontext projednávané věci však pravidlo z tohoto nálezu plynoucí nemůže být aplikováno mechanicky, nýbrž naopak s přihlédnutím k věcnému vztahu mezi (neúspěšným) návrhem stěžovatelů na určení výše dorovnání a jejich (úspěšným) návrhem na plnění.
20. V tomto nálezu Ústavní soud odmítl závěr, podle něhož má být úspěch účastníků řízení posuzován ve vztahu k řízení jako celku. Konstatoval, že právo na náhradu nákladů sporného řízení je upraveno především v ustanovení §142 o. s. ř., z něhož vyplývá, že základním kritériem, jímž se řídí, je úspěch ve "věci". Pojem "věc" pak Ústavní soud ve smyslu relevantní judikatury chápal jako předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony. Uvedl ovšem, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, jak to v tehdy projednávané věci učinil obecný soud, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně (srov. i Škárová, M. in Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, s. 315; Putna, M. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 979-980). Obecné soudy jsou proto ve smyslu tohoto nálezu povinny stanovit, zda a kdo má právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku.
21. Od nosných důvodů nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 se napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci odchýlilo tím, že v něm pro účely náhrady nákladů řízení bylo jako "věc" chápáno společně více nároků, a nikoliv každý nárok zvlášť.
22. V projednávané věci ovšem samotná aplikace pravidla formulovaného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 (namísto postupu použitého Vrchním soudem v Olomouci) ke spravedlivému řešení otázky náhrady nákladů řízení nepostačuje. Lze totiž přitakat vedlejší účastnici v tom směru, že samotné posouzení náhrady nákladů řízení ve vztahu ke každému z nároků (určovacímu a na plnění) zvlášť by nemělo samo o sobě žádný efekt, neboť oba nároky by se de facto "vykrátily". V kontextu nyní projednávané věci by proto bylo projevem přepjatého formalismu, a nikoliv odrazem snahy o spravedlivé posouzení věci, pokud by návrhu na určení (a faktu, že byl formálně neúspěšný) byl z hlediska náhrady nákladů řízení přisouzen stejný význam jako úspěšnému návrhu stěžovatelů na plnění.
23. Analogickým problémem se ostatně Ústavní soud zabýval v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04. Rovněž v této věci obecné soudy konstatovaly, že účastníci řízení měli ve věci přibližně stejný úspěch, neboť byl zamítnut návrh na určení neplatnosti převedení na jinou práci a zároveň bylo vyhověno souvisejícímu návrhu na plnění. Jednalo se přitom o situaci, v níž soudy uznaly, že neplatnost předmětného úkonu byla evidentní a v souladu s tímto zjištěním nároku na zaplacení peněžitého plnění (opírajícího se o faktickou neplatnost převedení na jinou práci) vyhověl. I za tohoto stavu však obecné soudy rozhodly, že nikdo z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud tento postup označil za protiústavní a zdůraznil, že posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti je třeba hodnotit výsledek sporu tak, že stěžovatel jako žalobce dosáhl po stránce meritorní plného úspěchu ve věci, zatímco vedlejší účastník jako strana žalovaná nedosáhl žádného úspěchu. Skutečnost, že soud prvního stupně zamítl žalobu o určení neplatnosti převedení žalobce na jinou práci, tedy nelze v daných souvislostech považovat za neúspěch stěžovatele a už vůbec ne za úspěch žalované strany. K zamítnutí určovací žaloby totiž došlo pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení práva v situaci, kdy bylo možno žalovat na plnění.
24. Závěry plynoucí z tohoto nálezu jsou aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Jak již bylo zmíněno v rekapitulační části tohoto nálezu, stěžovatelé se domáhali jak určení dorovnání, tak jeho zaplacení (s příslušenstvím). Byť byl jejich návrh na určení zamítnut, nelze tvrdit, že jde o "neúspěch" srovnatelný s jejich "úspěchem" stran nároku na plnění. Obdobně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 1/04 totiž k zamítnutí určovacího návrhu došlo pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení práva v situaci, kdy bylo možno žalovat na plnění, avšak výše dorovnání musela být přesto určena (byť ne formálně samostatným výrokem). Stěžovatelé tudíž - navzdory tvrzení Vrchního soudu v Olomouci - byli ve věci fakticky téměř zcela úspěšní.
25. Právní závěr Vrchního soudu v Olomouci založený na konstrukci, podle níž i za tohoto stavu měli účastníci řízení ve věci "přibližně stejný úspěch", proto vůbec nereflektuje podstatu věci a je výrazem přepjatého formalismu. Jako takový je v rozporu nejen s nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08 (jak již bylo konstatováno shora), nýbrž i s nosnými důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04.
26. Určení úspěchu ve věci nemůže být ve specifickém kontextu projednávané věci provedeno mechanickým srovnáním počtu zamítavých a vyhovujících výroků a jejich "hodnoty". Spravedlivé, a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení v této věci naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci, zejména pak reálný věcný vztah mezi (neúspěšným) návrhem určovacím a (úspěšným) návrhem na plnění, tedy způsobem, jakým koneckonců o otázce náhrady nákladů řízení rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2013 č. j. 6 Cm 64/2004-730.
27. V rovině podústavního práva pak lze nastíněným ústavněprávním požadavkům vyhovět např. tak, že stěžovatelům bude přiznána náhrada nákladů řízení dle jejich úspěchu ve věci nároku na plnění, zatímco stran zamítnutého návrhu na určení lze aplikací ustanovení §150 o. s. ř. dojít k závěru, že nárok na náhradu nákladů řízení v této věci nemá žádný z účastníků.
VI. Závěr
28. Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené výroky rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
29. Vrchní soud v Olomouci je při následném rozhodování o nárocích na náhradu nákladů řízení vázán jak výrokem tohoto nálezu, tak jeho nosnými důvody (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Při tomto rozhodování tudíž bude povinen jednak posoudit tuto otázku ve vztahu ke každému z obou typů nároků zvlášť (ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08) a zároveň respektovat reálný věcný vztah mezi oběma typy nároků ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04, tj. skutečnost, že stěžovatelé de facto úspěšní byli v naprosto převažující míře.