ECLI:CZ:US:2017:2.US.3081.17.1
sp. zn. II. ÚS 3081/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. T., zastoupené JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem se sídlem Malinovského nám. 4, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 4. 2017, č. j. 1 T 23/2017-57, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. 7. 2017, č. j. 14 To 187/2017-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že - kromě některých výhrad k vedení řízení (oslovování advokáta stěžovatelky soudcem "velmi popudlivým hlasem" slovy "pane obhájče" namísto gramaticky správného "pane obhájce") - se koncentruje na jedinou námitku, spočívající v neprovedení výslechu nejdůležitějšího svědka D. P. (tehdejšího druha stěžovatelky), který stěžovatelka navrhovala. Tím mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto žádá, aby byla napadená rozhodnutí zrušena s tím, že Okresní soud ve Svitavách bude zavázán tohoto svědka vyslechnout.
2. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení totiž dává Ústavnímu soudu možnost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, a to v těch případech, kdy je již ze samotné ústavní stížnosti a z jejích příloh (zejm. napadená rozhodnutí) zjevné, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo a že by proto běžný procesní postup, spočívající ve vyžádání vyjádření účastníků řízení a spisového materiálu a v následném ústavněprávním rozboru případu, nebyl smysluplný a hospodárný. Proto také ostatně ustanovení §43 odst. 3 citovaného zákona připouští takové usnesení odůvodnit pouze uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce neprovedení výslechu navrhovaného svědka, tzn. v tom, co je doktrínou i konstantní judikaturou označováno za tzv. opomenutý důkaz. Ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům totiž platí, že právu účastníka řízení předkládat důkazní návrhy odpovídá povinnost soudu se jimi řádně zabývat, a to buď tak, že tento důkazní návrh bude řádně proveden, anebo soud vyloží, proč jeho provedení není nutné, a to např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost. Ústavní deficit proto může nastat teprve tehdy, když obecný soud navržený důkaz neprovede a ani dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. Současně platí, že Ústavní soud není povolán k přehodnocování zjištění plynoucích z provedených důkazů a může tak činit výhradně tehdy, zjistí-li v tomto směru zcela zřetelný exces.
4. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka skutečně návrh na výslech shora jmenovaného svědka uplatnila (viz zejm. obsah odvolání ze dne 13. 5. 2017). Z napadeného usnesení krajského soudu pak plyne, že okresnímu soudu vytkl, že opomenul v písemném odůvodnění rozsudku zdůvodnit, z jakého důvodu odmítl provést důkaz výslechem tohoto svědka (učinil tak jen v rámci hlavního líčení). Proto krajský soud poměrně podrobně sám vyložil, proč nebylo provedení tohoto důkazu nutné (stěžovatelka zejména neuváděla, že by uvedení svědci chodili za jejím bývalým přítelem P. a že by od něj kupovali drogy a sami tito svědci vypověděli, že jej neznají; stěžovatelka byla stíhána za distribuci pervitinu v období od 1. 6. 2015 do 1. 2. 2016, přičemž svědek P. byl ode dne 24. 6. 2015 omezen na osobní svobodě, takže se v místě bydliště stěžovatelky nezdržoval) a proč ani jeho písemné čestné prohlášení považuje za nevěrohodné.
5. Ústavní soud za těchto okolností konstatuje, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti, a že nedošlo k jevu, označovanému jako tzv. opomenutý důkaz, jelikož krajský soud velmi podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu nebyl proveden výslech předmětného svědka. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze v dané věci hovořit o protiústavním deficitu v procesu dokazování ve shora popsaném smyslu.
6. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu