ECLI:CZ:US:2017:2.US.3113.17.1
sp. zn. II. ÚS 3113/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Novákové, zastoupené JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou se sídlem Mistra Jaroslava Kociana 38, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 2016, č. j. 6 T 107/2016-197, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 11. 2016, č. j. 31 To 461/2016-206, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, č. j. 8 Tdo 863/2017-18, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2017, napadla v návětí specifikovaná rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a jejího práva rovného postavení.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se jako poškozená připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, která jí měla být způsobena trestným činem podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Liberci (dále jen "nalézací soud") rozhodl svým v návětí specifikovaným rozsudkem tak, že obžalovanou uznal vinnou z uvedeného trestného činu, odsoudil ji k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let. Současně uložil obžalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 637.050,- Kč z titulu náhrady škody způsobené trestným činem a se zbytkem jejího nároku odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, jež označila jako podané do výroku o náhradě škody a v němž navrhla Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "odvolací soud"), aby změnil napadený rozsudek tak, že obžalované uloží povinnost nahradit škodu poškozené ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody a nařídí výkon tohoto trestu, nesplní-li obžalovaná tuto svou povinnost.
3. Odvolací soud zamítl v návětí specifikovaným usnesením stěžovatelčino odvolání z důvodu dle ustanovení §253 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako podané osobou neoprávněnou, neboť je posoudil jako směřující ve skutečnosti nikoliv proti výroku o náhradě škody, ale proti výroku o trestu.
4. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž vytkla odvolacímu soudu, že se věcně nezabýval správností výroku o náhradě škody, čímž ji poškodil na jejích právech dle ustanovení §246 odst. 1 písm. d) a odst. 2 trestního řádu a rovněž porušil zásadu rovnosti stran. Nejvyšší soud svým v návětí konkretizovaným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl z důvodu uvedeného v ustanovení §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou, neboť trestní řád právo podat dovolání poškozenému nepřiznává.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka činí předmětem přezkumu právní závěr soudu, že stěžovatelka nemá právo, aby byla odsouzené uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Napadaná rozhodnutí by měla podle ní být zrušena, protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci náhrady škody a rozhodnutí rovněž má spočívat na nesprávném právním posouzení. Stěžovatelka namítá rovněž porušení rovnosti stran, aniž však tuto námitku blíže rozvádí. Dále stěžovatelka uvádí, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka podala své odvolání v neprospěch obžalované, což trestní řád nepřipouští. Dle stěžovatelky však jakékoliv odvolání poškozených vždy směřuje v neprospěch obžalovaných. Stěžovatelka také uvedla, že soud prvého stupně učinil nesprávný výrok o náhradě škody, takže tento výrok je nevykonatelný, a to přesto, že správný výrok mohl učinit.
IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce. Jedním z těchto předpokladů je dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Lhůta k podání ústavní stížnosti se tedy nepočítá od doručení rozhodnutí o jakémkoliv posledním procesním prostředku, kterého stěžovatelka využila, ale od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Právo podat dovolání v trestním řízení však trestní řád přiznává toliko osobám uvedeným v §265d trestního řádu. Těmito osobami jsou pouze nejvyšší státní zástupce a obviněný prostřednictvím svého obhájce, případně též jeho opatrovník, jde-li o obviněného omezeného na svéprávnosti. Poškozenému naproti tomu trestní řád právo podat dovolání nepřiznává.
8. Dovolání tak v trestním řízení není ve vztahu k poškozenému procesním prostředkem ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelce tak dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem doručení v návětí specifikovaného usnesení odvolacího soudu, neboť v jejím případě bylo posledním takovým procesním prostředkem odvolání podané na základě ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu.
9. Ústavní soud u nalézacího soudu ověřil, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 24. 11. 2016 a její právní zástupkyni dne 30. 6. 2017. Dovolání stěžovatelka podala dne 31. 12. 2016 a s podáním ústavní stížnosti tedy evidentně vyčkala až do doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání. Je tedy zjevné, že nesprávně odvozovala počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti až ode dne doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv tato lhůta počala, s odkazem na ustanovení §57 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu, běžet již dne 1. 7. 2017 a skončila dne 30. 8. 2017. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatelka nijak blíže nevysvětlila, proč se domnívá, že ústavní stížnost podala v zachované lhůtě, ačkoliv z doručenky datové zprávy musela seznat, že tato byla Ústavnímu soudu doručena až dne 4. 10. 2017. Stěžovatelka v důsledku tuto ústavní stížnost podala opožděně a Ústavní soud se jí věcně zabývat nemůže.
V. Závěr
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyčkal přiměřenou dobu a následně ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce zpravodaj