ECLI:CZ:US:2017:2.US.3134.16.1
sp. zn. II. ÚS 3134/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Jarmily Stašové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016, č. j. 21 Cdo 920/2016-207, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a mělo být zasaženo i do práva na práci zakotveného v čl. 26 odst. 3 Listiny.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2016, č. j. 21 Cdo 920/2016-207, odmítl jako nepřípustné dovolání žalobkyně (stěžovatelky) směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 62 Co 30/2015-152, jímž bylo v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dospěly k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod ve smyslu §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a proto je výpověď daná žalobkyni žalovaným zaměstnavatelem (Ministerstvo vnitra České republiky) platná. Soudy obou stupňů se přitom vypořádaly s námitkami žalobkyně týkajícími se jak toho, zda byla či nebyla dána její nadbytečnost, tak i jako s otázkou, zda se na straně žalovaného nejednalo o fiktivní organizační důvody. Jako nerozhodnou hodnotily soudy námitku, že jí byla dána výpověď přesto, že její práce byla potřebná pro dodržování zákona o finanční kontrole.
3. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci žalobkyně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce, zejména pak k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, poukázal Nejvyšší soud na celou řadu rozhodnutí (např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22. února 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. července 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011), přičemž nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Část dovolání, kterým žalobkyně zpochybňovala skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, když nesouhlasila s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil a pokud předestírala opačné skutkové závěry, na nichž budovala své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (jednalo se o tvrzení že "žalobkyně nebyla nadbytečná, neboť existovala volná místa téhož charakteru" a že "stát měl zákonem stanovenou povinnost zaměstnance s týmiž pracovními úkoly mít k dispozici"), vyhodnotil Nejvyšší soud jako dovolání trpící nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve poměrně podrobně rekapituluje dosavadní řízení a obsah jednotlivých v průběhu řízení vydaných soudních rozhodnutí. S ohledem na zásadu subsidiarity brojí výslovně pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ačkoliv Ústavnímu soudu předestírá i věcné otázky, na nichž byla postavena rozhodnutí soudů nižších stupňů, a které mají podle jejího názoru ústavněprávní rozměr. Nejvyššímu soudu v prvé řadě vytýká, že jeho rozhodnutí trpí libovůlí, když nesprávně interpretoval její argumentaci obsaženou v dovolání. Odmítá, že by v dovolání uplatnila námitky skutkového charakteru. Ve svém dovolání vznesla otázku, zda možné porušení zákona o finanční kontrole může být relevantní pro posouzení platnosti výpovědi, na což však Nejvyšší soud odpověď nedal. Obdobné platí i pro otázku nadbytečnosti, kterou zdůrazňovala zejména v souvislosti s veřejnoprávním charakterem zaměstnavatele (Ministerstvo vnitra České republiky). K argumentaci Nejvyššího soudu dosavadní judikaturou uvádí, že tato nereaguje na vznesenou specifickou argumentaci ohledně relevance porušení právních předpisů odlišných od zákoníku práce pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru. Za nepřípadnou považuje zejména argumentaci judikáty z 60. let, které vyplynuly ze zcela jiných společenských poměrů. U ostatních v rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděných odkazů na judikaturu se domnívá, že na její případ nedopadají. Závěrem shrnuje, že Nejvyšším soudem citovaná judikatura neodpovídá na stěžovatelkou nastolené specifické právní otázky, a proto nebyl Nejvyšší soud oprávněn použít institut stručného odůvodnění ve smyslu §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nýbrž se měl jimi zabývat, aby bylo zřejmé, jek se s nastolenou právní problematikou vypořádal.
III.
5. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se sice dovolává ochrany svých ústavně zaručených práv, a třebaže si je vědoma skutečnosti, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává věcný obsah soudních rozhodnutí, z podtextu ústavní stížnosti se přesto nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně posouzení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce zřetelně podává. Tímto však stěžovatelka Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Ústavní soud v projednávané věci neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
7. Stěžovatelka dále ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že se jejím dovoláním nezabýval věcně, když dezinterpretoval argumenty obsažené v dovolání. Podle stěžovatelky nebyla její dovolací tvrzení skutkovou polemikou, která měla mít za následek odmítnutí dovolání, nýbrž argumentací právní, na kterou však Nejvyšší soud odpověď nedal. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ve stávajícím případě Nejvyšší soud sice stručně, zejména pomocí odkazů na předchozí judikaturu, ale dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Pokud stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu jinou interpretaci Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí, resp. pokud se domnívá, že právě tato rozhodnutí na její případ nedopadají, nejedná se o nic jiného, než o polemiku s posouzením přípustnosti dovolání, která je však výlučně věcí Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nelze ani shledat rozpor s principy spravedlnosti či projevy svévole soudu, které by opravňovaly Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly naplněním podmínek výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce, tedy zejména existencí organizační změny, nadbytečností zaměstnankyně a příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou. Svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnily a jejich právní závěry nejsou v logickém rozporu se skutkovými zjištěními. Ani v postupu soudů nižších stupňů tak nelze spatřovat rozpor s právní úpravou ani s ústavními principy.
9. Pokud stěžovatelka namítala porušení práva na práci dle čl. 26 odst. 3 Listiny (byť tuto otázku v ústavní stížnosti nikterak blíže nerozebírá), poukazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 25. února 2010 sp. zn. II. ÚS 835/06 a usnesení ze dne 18. prosince 2001 sp. zn. II. ÚS 678/01, v nichž mj. konstatoval, že obsahem práva na práci může být rovněž právo udržet si získané zaměstnání, konkrétně právo na ochranu před svévolnou výpovědí; na druhé straně je ale třeba mít na zřeteli i čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že uvedeného práva, se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Jestliže tedy v daném případě obecné soudy správně dospěly k závěru, že výpověď byla stěžovatelce dána v souladu s příslušným zákonem (zákoníkem práce), pak je porušení čl. 26 odst. 3 Listiny vyloučeno. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě se jedná o případ výpovědi podané v souladu se zákoníkem práce, což potvrdily obecné soudy, a zároveň Ústavní soud na postupu těchto soudů neshledal nic protiústavního, nemůže se jednat o stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 26 odst. 3 Listiny.
10. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu