ECLI:CZ:US:2017:2.US.3135.17.1
sp. zn. II. ÚS 3135/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 2 T 205/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 12 To 405/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017, za účasti Okresního soudu v Benešově, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl pod bodem 1 výroku o vině stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 2 výroku o vině byl uznán vinným přečinem pomluvy podle ustanovení §184 odst. 1 tr. zákoníku a pod body 3 a 4 výroku o vině byl uznán vinným dvojím zločinem křivého obvinění podle ustanovení §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pro skutky blíže specifikované v jednotlivých skutkových větách výroku o vině napadeného rozsudku. Skutkově šlo o to, že stěžovatel ve společném obydlí opakovaně psychicky a fyzicky týral (v té době) svoji manželku tím, že ji hlídal co dělá, zakazoval jí stýkat se s rodinou a přáteli, opakovaně ji obviňoval z toho, že je prostitutka, a nutil ji pod nátlakem a bez zjevných důkazů, aby se přiznala k provozování prostituce, vyhrožoval jí, že jí vezme děti, zamykal ji do sklepa, v noci ji budil, aby nemohla spát, vyvolával hádky, při kterých ji ponižoval hrubými nadávkami, fyzicky ji napadal, a to i v době jejího druhého těhotenství, přičemž v důsledku opakovaných fyzických útoků poškozená utrpěla zranění, pro která byla ve dvou případech lékařsky ošetřena, a tohoto jednání se dopouštěl i v přítomnosti jejich nezletilého syna (skutek pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku). V úmyslu poškodit svoji manželku a její kamarádku uváděl o těchto nepravdivé údaje způsobilé značnou měrou ohrozit jejich vážnost, konkrétně o tom, že společně provozovaly a organizovaly prostituci mladých dívek (skutek pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku). Při náležitém poučení o trestněprávních následcích v případě křivého obvinění nepravdivě obvinil dnes již bývalého tchána z pohlavního zneužívání svého nezletilého vnuka, přičemž tato svá tvrzení prezentoval v průběhu celého šetření jako jednoznačně prokázaná i před rodinnými příslušníky, svými známými i ve školce, kterou jeho syn navštěvoval, ačkoliv policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a stěžovatel takto jednal v úmyslu poškodit svého tchána a svoji manželku a získat tak argumenty pro svěření společných dětí do jeho péče (skutek pod bodem 3 odsuzujícího rozsudku). Zároveň křivě obvinil manželku, že pod pohrůžkou násilí nutila nezletilého syna, aby při výslechu na policii a dále při pohovoru u soudního znalce popřel, že byl svým dědou pohlavně zneužíván s tím, že jinak by umřela jak ona, tak i jeho malá sestřička, ačkoliv policejní orgán dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a stěžovatel takto jednal v úmyslu poškodit svoji manželku a získat tak argumenty pro svěření společných dětí do jeho výhradní péče (skutek pod bodem 4 odsuzující rozsudku). Za to byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Nejprve je vhodné poznamenat, že napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově představuje v pořadí již druhý rozsudek okresního soudu ve věci, když předchozí rovněž odsuzující rozsudek okresního soudu byl rozhodnutím krajského soudu zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V prvním odsuzujícím rozsudku dospěl okresní soud k totožným skutkovým i právním závěrům, avšak ve zrušovacím usnesení krajského soudu bylo okresnímu soudu uloženo, aby byl znovu proveden výslech poškozené -(bývalé manželky stěžovatele) a aby okresní soud postupoval důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), konkrétně aby věnoval stejnou pozornost všem důkazům, tedy nejen těm, které potvrzují verzi obžaloby, ale především se důsledně vypořádal i s těmi, které potvrzují verzi stěžovatele a řádně v odůvodnění rozhodnutí objasnil své závěry vztahující se k subjektivní stránce činů popsaných v bodech 2 až 4. Okresní soud následně reagoval na výhrady krajského soudu, doplnil dokazování a opětovně zhodnotil všechny provedené důkazy, jak mu bylo uloženo krajským soudem, přičemž tento proces nevedl ke změně skutkových a právních závěrů okresního soudu. Následné, v pořadí již druhé odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, bylo krajským soudem zamítnuto.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny a napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení zásady stanovené čl. 39 Listiny, podle níž jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
7. Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení. Ve vztahu ke skutku specifikovanému v bodě 1 odsuzujícího rozsudku namítá, že obecné soudy při právní kvalifikaci jeho jednání zcela pominuly tu skutečnost, že mezi ním a poškozenou existuje zjevná disproporce mezi jejich fyzickými možnostmi a právě to dokládá, že zranění poškozené stěžovatel způsobil toliko v obraně před jejími útoky, neboť kdyby chtěl poškozené skutečně ublížit, vlivem této disproporce by jí způsobil mnohem závažnější poranění, než o kterých poškozená vypovídala a která jsou dokladována i lékařskými zprávami. Ostatně je nutné vést v patrnosti, že ani stěžovatel nezůstal bez poranění, což jen dokládá jeho tvrzení o tom, že na poškozenou aktivně neútočil a pouze se bránil jejím výpadům. Z tohoto důvodu mělo být jednání stěžovatele posouzeno nejvýše jako přestupek, odsouzením stěžovatele za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí při těchto skutkových zjištěních porušil nalézací soud zásadu in dubio pro reo. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1448/2012 a sp. zn. 4 Tdo 1533/2015, podle kterých ne každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, má význam pro právní kvalifikaci přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Vždy je třeba posuzovat, zdali násilí nabylo takové intenzity, která již odpovídá znaku týrání ve smyslu citovaného přečinu. Současně je nutné zkoumat, zda určité společensky neakceptovatelné chování nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, nýbrž zda je možné rozlišit, že se výrazně hrubého chování dopouští vždy týž jedinec (pachatel), zatímco jeho partner je dlouhodobě v pozici oběti. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, a sama poškozená tuto skutečnost ve svých výpovědích potvrdila, že stěžovatel si s poškozenou hrubosti vzájemně opláceli.
8. K dvojímu zločinu křivého obvinění (skutek pod body 3 a 4) namítá, že pokud krajský soud neshledal v jednání stěžovatele úmysl přímý, pak jej měl těchto obvinění zprostit, neboť trestného činu křivého obvinění se lze dopustil pouze v přímém úmyslném jednání. K tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1017/2014, podle kterého se úmyslné zavinění pachatele trestného činu křivého obvinění musí vztahovat k nepravdivosti jím tvrzených skutečností, mutatis mutandis lze stejné dovodit i u přečinu pomluvy (skutek pod bodem 2), kde však postačuje srozumění pachatele s tím, že údaj je nepravdivý. Trestné činy křivého obvinění a pomluvy mají dva aspekty - (1) vědomí o nepravdivosti údajů a (2) úmysl vztahující se k následku (poškození pověsti, trestní stíhání), kde již v obou případech postačí pouhé srozumění s vyvoláním tohoto následku. U zločinu křivého obvinění ohledně nepravdivosti tvrzeného údaje musí být pachateli vždy prokázáno, že o jeho nepravdivosti věděl a jednal tak v přímém úmyslu. I podle ustálené judikatury platí, že existují-li v konkrétní věci pochybnosti o míře a formě zavinění pachatele, pak je třeba postupovat v jeho prospěch. Tento postup však obecné soudy nedodržely. Stěžovatel byl a je stále přesvědčen, že k pohlavnímu zneužití jeho syna dědečkem - otcem bývalé manželky stěžovatele - skutečně došlo. To měly doložit i nalézacímu soudu předložené znalecké posudky dr. Goldmanna a dr. Šturmy, jejichž výslechu před soudem se stěžovatel neúspěšně domáhal. Přitom se jednalo o důkazy, kterými bylo možné doložit oprávněnost přesvědčení stěžovatele o pohlavním zneužívání jeho syna. Soudy však provedení výslechu znalců odmítly s odůvodněním, že se jedná o důkazy nadbytečné, a to i s ohledem na to, že samotné znalecké posudky byly v průběhu dokazování provedeny jako listinné důkazy. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 418/03, podle kterého pokud se jedná o důkaz, kterým může být potvrzena nebo vyvrácena obhajoba stěžovatele, odmítnutím jeho provedení obecné soudy porušují právo stěžovatele na spravedlivý proces.
9. Obecně pak stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy bez dostatečných důvodů hodnotily svědecké výpovědi vyznívající v neprospěch stěžovatele jako věrohodnější, než svědecké výpovědi potvrzující verzi stěžovatele. To byl ostatně i důvod pro zrušení prvního odsuzujícího rozsudku ve věci krajským soudem. Ačkoliv ze strany nalézacího soudu při druhém rozhodování ve věci nedošlo k odstranění vytýkaných vad, napodruhé odvolací soud závěry soudu nalézacího přijal a ztotožnil se s nimi. V situaci tvrzení proti tvrzení jsou však obecné soudy povinny důkladně a se zvláštní obezřetností posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat zvláště pečlivě při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů, a to zejména s ohledem na respektování principu presumpce neviny. Obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti ve věci, a to zvláště za situací, kdy takové svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného.
10. Stěžovatel se nápravy domáhal též u Nejvyššího soudu, ten se však jeho dovoláním odmítl meritorně zabývat, neboť uplatněné námitky nesměřovaly proti nesprávné aplikaci hmotného práva, nýbrž proti způsobu, jímž nižší soudy hodnotily provedené důkazy. Proto bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel však ústavní stížností brojí i proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je Nejvyšší soud povinen se zabývat i takovými námitkami, jež sice nenaplňují deklarovaný dovolací důvod, ale které by při přezkumu dovolacím soudem vedly k závěru, že postupem soudů nižších instancí bylo zasaženo právo dovolatele na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě tímto směrem se vine argumentace stěžovatele v nyní projednávané věci.
13. K tomu je proto vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
14. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
15. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů zejména okresním soudem, tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud ve svém odsuzujícím - a v pořadí již druhém - rozhodnutí ve věci přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k učiněným skutkovým a právním závěrům. Na podkladě prvního zrušujícího usnesení odvolacího soudu okresní soud řádně doplnil dokazování a ještě pečlivěji rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých před ním provedených důkazů, které vedly k závěru o vině stěžovatele ve všech čtyřech bodech obžaloby. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Okresní soud totiž postupoval plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
16. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. Tak se tomu nicméně v nyní projednávané věci ve vztahu k žádosti obhajoby o výslech znalců dr. Goldmanna a dr. Šturmy stalo (viz str. 27 a násl. napadeného rozsudku okresního soudu). Nadto je třeba odkázat již na odůvodnění zrušovacího usnesení krajského soudu (str. 6 usnesení krajského soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 12 To 95/2016-639), ve kterém je již v této fázi řízení rovněž konstatováno, že co do kvantity bylo dokazování provedené před okresním soudem více než pečlivé a ani krajský soud neshledává důvody pro vyhovění důkaznímu návrhu obhajoby ohledně výslechů těchto znalců.
17. K námitce stěžovatele ohledně nenaplnění obligatorních znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, konkrétně ohledně nenaplnění požadované intenzity a ohledně údajné jednostrannosti, Ústavní soud s ohledem na stěžovatelovu argumentaci odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu stručně uvádí následující. Jestliže stěžovatel při podpoře svých argumentů odkazuje mj. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, je nutné si povšimnout skutkových odlišností. Zde se skutečně o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí nemohlo jednat, neboť šlo o konflikty mezi partnery, které se projevovaly nejčastěji hrozbou užití fyzického násilí, které však nanejvýše a ojediněle vyústily v drobnou fyzickou potyčku nezpůsobující druhé straně konfliktu jakákoliv zranění, případně k výzvám k opuštění společného obydlí. V tomto případě nebylo obviněnému prokázáno hrubé fyzické násilí, obviněný v daném případě nebránil své partnerce se stýkat s přáteli a užívat si společenského života, nijak ji neterorizoval nevhodnými sms zprávami apod. Je tedy zjevné, že tato situace je diametrálně odlišná od nyní projednávaného případu, a proto závěry Nejvyššího soudu, jež jej vedly ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, nejsou na nyní projednávanou věc bez dalšího aplikovatelné. Obdobně lze reagovat i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015, na které stěžovatel rovněž odkazuje. V tomto případě totiž poškozené straně nebylo objektivně prokázáno jakékoliv zranění, které tvrdila, ze znaleckého zkoumání poškozené rovněž vyplynulo její specifické osobnostní nastavení a zvýšená sugestibilita, a jednání jejího partnera, které by psychicky zdravou a stabilizovanou osobu nemohlo ponížit, ji ponížilo, psychicky urazilo a mělo tak na ni naprosto odlišný dopad. S ohledem na tyto závěry proto v tomto případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemohlo dojít k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť na straně údajného pachatele chybělo naplnění subjektivní stránky stran úmyslného zavinění. I z této stručné rekapitulace je patrné, že se opět výrazně liší od nyní projednávaného případu.
18. V nyní projednávané věci jsou přitom kromě stěžejní výpovědi poškozené dány i objektivní důkazy - tj. lékařské zprávy, rovněž soud provedl důkaz videonahrávkou, ze které je patrné, jak stěžovatel poškozenou vydírá a nutí ji se přiznat k něčemu, co prokazatelně nikdy nespáchala. Závěry obecných soudů se tak neopírají o jediný izolovaný důkaz, kterým by byla výpověď poškozené, nýbrž o celý řetězec přímých i nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu potvrzují verzi poškozené a vyvracejí obhajobu.
19. Pokud pak stěžovatel namítá, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval skutky blíže specifikované pod body 3 a 4 jako dvojí zločin křivého obvinění, přestože přitom sám dospěl k závěru, že stěžovatel se uvedeného jednání dopustil v úmyslu nepřímém, přičemž trestného činu křivého obvinění se lze dopustit pouze v úmyslu přímém, je třeba k tomu nejprve nutné uvést, že stejnou námitkou se již zabýval Nejvyšší soud v reakci na totožnou dovolací námitku stěžovatele. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že se stran formy úmyslného zavinění jedná o zřejmé pochybení odvolacího soudu, který se tím dopustil nejen nesprávného právního posouzení skutku, ale také tímto svým závěrem posunul skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud by totiž odvolací soud chtěl skutečně revidovat závěry nalézacího soudu stran zavinění u skutků specifikovaných pod body 3 a 4, což by nutně vedlo i ke změně právní kvalifikace skutků, neboť jak již bylo opakovaně zdůrazněno, zločinu křivého obvinění se lze dopustit pouze ve formě přímého úmyslu, musel by odvolací soud s ohledem na to, že se jedná o klíčové okolnosti skutkového děje, znovu provést rozhodující důkazy ve veřejném zasedání v souladu s dikcí ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Jelikož však odvolací soud o podaném odvolání rozhodl v neveřejném zasedání a žádné důkazy znovu neprováděl, není možné k jeho závěrům stran subjektivní stránky trestných činů přihlížet. Ve shodě s Nejvyšším soudem (viz str. 8 a 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) ani Ústavní soud nemůže a nebude k těmto závěrům odvolacího soudu přihlížet, neboť ty se neopírají o bezvadný procesní postup. Za určující a jediné relevantní je proto nutné považovat pouze závěry nalézacího soudu, který jednoznačně dovodil, že stěžovatel jednal ve formě přímého úmyslu, přičemž tyto závěry nalézacího soudu jsou náležitě odůvodněny (viz str. 34 a 35 napadeného rozsudku okresního soudu).
20. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
21. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu