ECLI:CZ:US:2017:2.US.3148.16.1
sp. zn. II. ÚS 3148/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Petra Skopala, advokáta, se sídlem Jednořadá 1051/53, 160 00 Praha 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2016 sp. zn. 5 To 242/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. června 2016 sp. zn. 1 T 133/2015, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 4 odst. 2 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22. června 2016 sp. zn. 1 T 133/2015 přiznal odměnu obhájci ustanoveném v trestním řízení (stěžovateli) ve výši 13 200 Kč za 12 úkonů provedených ve věci (10 x á 1 200 Kč a 2 x á 600 Kč) a paušální náhradu výdajů ve výši 3 600 Kč (12 x a 300 Kč) spolu s DPH (výrok I.). Výrokem II. nepřiznal oproti návrhu stěžovatele částku ve výši 600 Kč + DPH ve výši 126 Kč představující částečnou odměnu stěžovatele za úkon právní služby (návrh na zastavení trestního stíhání) a rovněž nepřiznal náhradu za promeškaný čas ve výši 3 700 Kč + DPH ve výši 777 Kč dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytovaní právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel požadoval za úkon právní služby ze dne 26. října 2015 spočívající v návrhu na zastavení trestního stíhání obviněného dle 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částku v plné výši tj. 1 200 Kč ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu [ve spojení s §10 odst. 3 písm. b), §13, §14a advokátního tarifu], avšak soud prvního stupně mu přiznal jen polovinu tohoto úkonu, tj. částku 600 Kč bez DPH s tím, že se jedná o úkon dle §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, tedy jej posuzoval jako odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání. Dále stěžovatel požadoval podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náhradu za promeškaný čas při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Soud prvního stupně nepřiznání této náhrady za promeškaný čas odůvodnil tím, že úkony probíhaly v rámci Hlavního města Prahy, které má velmi dobrou dopravní dostupnost a umožňuje přesun advokáta ze sídla advokátní kanceláře (rovněž v Praze) k různým orgánům za standardních podmínek. Poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu [zejména nález ze dne 23. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 215/05 (N 179/38 SbNU 435)] ve vztahu k náhradě za promeškaný čas neshledal případným.
3. Následnou stížnost stěžovatele týkající se části nepřiznané odměny a náhrady za promeškaný čas Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. července 2016 sp. zn. 5 To 242/2016 zamítl, když se shodl se závěry, k nimž dopěl soud prvního stupně jak ohledně krácení odměny za návrh na zastavení řízení (pozn. byť odvolací soud tento návrh v odůvodnění označil jako stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), tak i ohledně nepřiznání náhrady za promeškaný čas.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly s jeho argumentací ve vztahu k nákladům řízení, a pokud výsledný právní názor zdůvodnily, podle názoru stěžovatele tak učinily nedostatečně, chybně a nepřesvědčivě. Nároky uplatněné v souvislosti s obhajobou považuje za důvodné a zákonné a jejich nepřiznáním dochází především k porušení práva na ochranu majetku. Rovněž poukazuje na zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a příkaz ústavně souladné aplikace a interpretace podústavního práva [v dané věci výklad §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Opětovně poukazuje na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, v němž bylo akcentováno, že účelem §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní služby, neboť se přemisťuje mezi svým sídlem a místem poskytování právní služby. Rozhodující přitom je, jaká je vzdálenost těchto míst a jak jsou tato místa objektivně dopravně dostupná. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi pražských soudů, které náhradu za promeškaný čas jinak běžně přiznávají. Dále soudům vytýká dle jeho názoru nesprávné krácení odměny za podání návrhu na zastavení trestního stíhání. Podle stěžovatele byl odkaz na rozhodnutí RT 24/2008 chybný, neboť dopadá na stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv se jedná o spor bagatelní, měl by Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu a vyslovit závěry obecnějšího charakteru, a to zejména v situaci, kdy je rozhodovací praxe nejednotná a rozkolísaná.
III.
5. Ústavní soud úvodem podotýká, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.
7. Nelze totiž přehlédnout, a stěžovatel si je dobře vědom toho, že ústavní stížnost se týká částky, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné také na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
8. Co se týče vlastní polemiky stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů zejména ve vztahu k nepřiznání náhrady za promeškaný čas, je pravdou, že otázka ústavně konformního výkladu §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu byla Ústavním soudem vyřešena v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. září 2005 (N 179/38 SbNU 435). Podle něho skutečně není rozhodující, zda se advokát "přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd." Ústavní soud tak v tomto nálezu - jak se konstatuje v "navazujícím" usnesení ze dne 6. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 1799/07 - při výkladu předmětného ustanovení oslabil význam hlediska "místa" jakožto "obce", a naopak zdůraznil hledisko "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti";
9. Ústavní soud má nicméně za to, že soudy obou stupňů citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 215/05 při svém rozhodování zohlednily právě v tomto smyslu, když při svých úvahách o důvodech nepřiznání náhrady stěžovateli za promeškaný čas vycházely právě z hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti" a své závěry založily na relativně podrobném výkladu dopravní dostupnosti obou relevantních míst (tedy sídla advokátní kanceláře stěžovatele a míst, v nichž podával jednotlivé úkony právní služby). Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily všem námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů nepřiznat mu veškeré jím požadované náklady, přitom nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv. Rozhodně nelze po Ústavním soudu požadovat, aby přeměřoval, či dopočítával dojezdové časy mezi sídlem advokáta a místem podání úkonu, resp. aby v případě, pokud tento čas překročí (třeba nepatrně) stanovenou dobu (tedy 30 min), posouval celou věc do ústavněprávní roviny. Ostatně Ústavní soud v celé řadě případů akceptoval postup obecného soudu, který stěžovatelovu konkrétní situaci neshledal "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru (odpovídající zátěži spojenou typicky s "týmž místem"); k tomu možno podotknout, že stěžovatel jako advokát (obhájce) měl sídlo advokátní kanceláře rovněž v Praze a veškeré úkony tam rovněž byly činěny. Ke stejným závěrům dospěl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, k němuž možno poznamenat, že v tehdy řešené věci se sídlo advokáta sice nacházelo v Ostravě, nicméně uplatnil podobnou námitku jako stěžovatel, konkrétně že cesta ze sídla jeho advokátní kanceláře na Okresní soud v Ostravě, kde vykonával úkony obhajoby, trvala skoro 40 minut.
10. Ústavní soud uzavírá, že závěry obecných soudů nelze za daných okolností označit za "excesivní", které by vyvolávaly potřebu kasačního zásahu, nadto o porušení ústavnosti by s ohledem na to, že jde o zjevně bagatelní věc, bylo možné uvažovat až v případě excesu zcela zásadního. Případná nejednotnost rozhodování, již stěžovatel zmiňuje, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu