ECLI:CZ:US:2017:2.US.3149.17.1
sp. zn. II. ÚS 3149/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Bébra, se sídlem Ostrovského 253/3, Praha, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Bělidle 997/15, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 7. 2017, č. j. 19 C 272/2016-94, za účasti Okresního soudu Praha-východ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, jež předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Okresní soud Praha-východ napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele podanou proti žalovanému Bc. Janu Marcisovi ("žalovaný") o zaplacení částky 8 167,50 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 8 120,35 Kč (výrok II.) a náklady řízení 300 Kč (výrok III.).
3. Stěžovatel uvádí, že se předmětnou žalobou domáhal zaplacení mimosmluvní odměny ve výši 8 167,50 Kč s příslušenstvím dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za právní služby poskytnuté žalovanému. Předmětem těchto služeb bylo zastupování žalovaného ve věci vymáhání jeho pohledávek za dlužníkem, s nímž žalovaný jako věřitel uzavřel smlouvu o úvěru a jeho administraci, přičemž administrátorem, resp. zprostředkovatelem této služby, se stala společnost Bankerat a.s. Stěžovatel zastupoval žalovaného na základě dohody o plné moci a v předmětné věci učinil dva úkony právní služby, a sice převzetí a přípravu zastoupení a podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, a dále jeden úkon právní služby, za nějž náleží poloviční odměna, a to předžalobní upomínku. Po vykonání uvedených úkonů právní služby informoval stěžovatel žalovaného dopisem, v němž uvedl, že ukončuje spolupráci se společností Bankerat a.s., a tázal se jej, zda má zájem na dalším pokračování právního zastoupení. Vzhledem k tomu, že žalovaný na dopis nereagoval, stěžovatel usoudil, že nemá nadále zájem o spolupráci, a plnou moc z důvodu neposkytování potřebné součinnosti vypověděl. Následně stěžovatel vyúčtoval poskytnuté úkony právních služeb a vyžádal si jejich úhradu. Ten však úhradu neposkytl, tudíž se stěžovatel obrátil na soud. Žalovaný v předmětném řízení namítal, že stěžovatelův nárok neuznává, neboť stěžovatel nemá nárok na úhradu mimosmluvní odměny za právní služby, jelikož smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena výlučně mezi stěžovatelem a společností Bankerat a.s. Žalovaný je toho názoru, že z předmětné smlouvy vyplývalo, že žalobce bude vymáhat pohledávky jiných subjektů, které žalovaný označí, přičemž nárok na odměnu stěžovateli vznikne pouze tehdy, jestliže budou skutečně uhrazeny platby přiznaných nákladů soudních řízení.
4. Stěžejní námitkou stěžovatele je rozpor napadeného rozhodnutí obecného soudu s ustanovením §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť okresní soud svůj rozsudek řádně neodůvodnil. Dle mínění stěžovatele soud neuvedl, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a proč neprovedl i další důkazy navržené stěžovatelem. V takovém postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel cituje řadu nálezů Ústavního soudu a rozsudků Nejvyššího soudu, jimiž dokládá svá tvrzení týkající se povinnosti soudu řádně odůvodnit a podložit své závěry dokazováním. Poukazuje i na tvrzený rozpor závěru obecného soudu (podle nějž právní moc udělená vedlejším účastníkem stěžovateli mezi těmito nezaložila právní vztah) s judikaturou Nejvyššího soudu. Konečně uvádí, že za vykonané právní služby má právo na odměnu dle advokátního tarifu, přičemž rozhodnutím soudu prvního stupně mu byl nárok na tuto odměnu odepřen, v čemž stěžovatel shledává zásah do jeho práva vlastnit majetek, založeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Při posuzování namítaných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu vůbec přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. V nyní projednávané věci jsou předmětem sporu náklady řízení ve výši, u níž zákonodárce nepřipouští podání odvolání. Samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem sporu včetně charakteru a možnostem účastníků. Je přitom z povahy věci zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně, a to zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele, resp. za situace, kdy nastane nutnost posoudit a autoritativně zodpovědět zásadní ústavněprávní otázku.
9. Rovněž s ohledem na bagatelnost rozporované částky Ústavní soud neshledal předmětné rozhodnutí okresního soudu za odporující ústavněprávním principům. Ústavně konformní je přitom i způsob, jakým soud odůvodnil své závěry, neboť již v úvodu odůvodnění poukázal na ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu, dle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není přípustné odvolání, uvede soud pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, což okresní soud také učinil. Argumentace stěžovatele ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu proto neobstojí, neboť zákonodárce výslovně umožňuje (mimo jiné) v případech bagatelních sporů zjednodušené odůvodnění, byť samozřejmě i v takových případech musí soudy dbát, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé, racionální, logické a vyčerpávající, neboť jen věcně správná a náležitě (tj. zákonem stanoveným způsobem) odůvodněná rozhodnutí obecných soudů naplňují ústavní požadavky kladené Listinou (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz).
10. Výše uvedeným kritériím však okresní soud při svém rozhodování vyhověl, když vyložil, že smlouvu o poskytování právních služeb mezi sebou uzavřeli žalovaný a Bankerat a.s. a k plné moci podepsané žalovaným bylo připojeno prohlášení výslovně poukazující na to, že Bankerat a.s. bude v rámci vymáhání pohledávek administrátorem a bude žalovanému sdělovat veškeré informace o probíhajících řízeních s tím, že veškeré vymožené platby půjdou na účet administrátora, který bude následně vyplácet stěžovatele. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti chybějícímu či nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž proti pro něj nepříznivému výsledku soudního řízení, což však samozřejmě nepožívá (a ani požívat nemůže) ústavněprávní ochrany.
11. Ústavní soud proto nemůže přitakat námitce spočívající v tom, že rozhodnutím okresního soudu byl stěžovateli nezákonně a nečekaně odepřen nárok na odměnu za poskytnuté právní služby. Argumentace soudu je totiž založena na zjištění, že žalovaný nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, což soud dostatečně odůvodnil právě tím, že smlouva o poskytování právních služeb byla uzavřena výlučně mezi stěžovatelem a společností Bankerat a.s. V nepřesnosti obecného soudu, jenž uvedl, že dohoda o plné moci nezaložila mezi předmětnými účastníky žádný právní vztah, tak nelze bez dalšího spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, dosahující intenzity protiústavnosti.
12. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná pochybení, která by mohla mít za následek reálný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, a odůvodňovala tak kasační zásah Ústavního soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu