ECLI:CZ:US:2017:2.US.3162.17.1
sp. zn. II. ÚS 3162/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 3 As 280/2016-65, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2016, č. j. 22 A 168/2016-15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2016, č. j. 22 A 168/2016-15, kterým byla dle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. z důvodu opožděnosti odmítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu - Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.
3. Přípisem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 7. 2016, č. j. MSK 98453/2016, bylo stěžovatelce sděleno, že v záležitosti jí napadeného společného rozhodnutí o umístění a povolení staveb v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí si krajský úřad vyžádal od stavebního úřadu příslušné spisy. Z těchto zjistil, že stavební úřad společným rozhodnutím ze dne 27. 6. 2014, č. j. MUFO 15644/2014, umístil stavbu na pozemcích v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí a současně povolil stavbu na jednom z pozemků v předmětném katastrálním území; dále stavební úřad územním rozhodnutím ze dne 16. 8. 2013, č. j. MUFO 16009/2013, umístil stavbu na pozemcích v témže katastrálním území. Obě rozhodnutí nabyla právní moci, aniž by některý z účastníků řízení podal odvolání. Krajský úřad v přípisu závěrem uvedl, že podnět stěžovatelky k přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §94 a násl. správního řádu není návrhem na zahájení přezkumného řízení, neboť přezkumné řízení je zahajováno nadřízeným správním orgánem výlučně z moci úřední. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze navíc vydat nejpozději do jednoho roku od právní moci rozhodnutí ve věci, přičemž v případě obou zmiňovaných rozhodnutí tato roční lhůta již uplynula, což má za následek, že obě rozhodnutí jsou již nepřezkoumatelná a je tak nutno je považovat za bezvadná.
4. Krajský soud v Ostravě usnesením vyloučil k samostatnému projednání žalobu o určení nezákonnosti zásahu, údajně spočívajícího v absenci sdělení krajského úřadu o neshledání důvodů k zahájení přezkumného řízení ve lhůtě 30 dnů, resp. usnesení o zahájení přezkumného řízení ve lhůtě dvou měsíců od obdržení podnětu k provedení přezkumného řízení ve věcech rozhodnutí a opatření stavebního úřadu uvedených v žádosti o přešetření ze dne 6. 8. 2014. Krajský soud konstatoval, že v souladu s ustanovením §84 odst. 1 a 2 s. ř. s. musí být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dozvěděl, nejpozději však do dvou let od okamžiku, kdy k takovému zásahu došlo, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Stěžovatelka podala dne 6. 8. 2014 krajskému úřadu žádost, na níž dle jejího mínění úřad adekvátním způsobem nereagoval. S ohledem na omisivní povahu tvrzeného zásahu se o něm stěžovatelka dozvěděla uplynutím třicetidenní, resp. dvouměsíční lhůty, v níž úřad dle názoru stěžovatelky zákonným způsobem nereagoval. Je tak zřejmé, že dvouměsíční subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby uplynula ještě v roce 2014 a žaloba ze dne 6. 8. 2016 je tedy zjevně opožděná.
5. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že se stěžovatelka vzhledem k omisivní povaze tvrzeného zásahu o tomto dozvěděla právě marným uplynutím lhůty, v níž však žalovaný dle jejího názoru zákonným způsobem nereagoval, čímž se měl dopustit nezákonného zásahu. Jestliže ale byla žádost stěžovatelky ze dne 6. 8. 2014 doručena krajskému úřadu dne 8. 8. 2014, uběhla 30-denní lhůta ve smyslu §94 odst. 1 in fine správního řádu dne 7. 9. 2014; dvouměsíční lhůta dle §96 odst. 1 správního řádu pak dne 8. 10. 2014. Nejvyšší správní soud poukázal rovněž na fakt, že stěžovatelka si zřejmě byla vědoma délky lhůt pro vyřízení podnětu k přezkumnému řízení, neboť ve své žádosti výslovně odkazovala na předmětná ustanovení správního řádu věnující se přezkumnému řízení.
6. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že přípis krajského úřadu ze dne 26. 7. 2016, jímž stěžovatelce sdělil, že si ve vztahu k předmětným rozhodnutím vyžádal od stavebního úřadu příslušné spisy, nemůže na marném uplynutí lhůt nic změnit. Stěžovatelka sama posuzovaný zásah vymezila jako absenci zákonem předvídané reakce ze strany žalovaného ve lhůtě 30 dnů, resp. dvou měsíců od podání žádosti ze dne 6. 8. 2014. Takto vymezený děj skončil dnem 8. 10. 2014 a případná navazující aktivita žalovaného ve věci nemá žádný vliv na posouzení včasnosti zásahové žaloby. Vzhledem k tomu, že zákonodárce neumožňuje prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby, postupoval krajský soud správně, jestliže žalobu stěžovatelky jako opožděnou odmítl.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím správních soudů ústavní stížností, v níž se domáhá jejich zrušení. Namítá, že se správní soudy opomněly zabývat přípisem krajského úřadu, neboť tímto mělo údajně dojít ke "zmaření přezkumného řízení ve sdělení jmenovaných rozhodnutí s ohledem na jednoroční lhůtu od právní moci těchto rozhodnutí, která je propadná." Podle mínění stěžovatelky se soudy s touto otázkou náležitě nevypořádaly, v čemž spatřuje odepření práva na soudní ochranu a potažmo i porušení práva na ochranu majetku.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nebo Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, resp. jim předcházejícího rozhodnutí krajského úřadu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní stížnost je totiž z převážné části toliko opakováním výhrad, s nimiž se správní soudy v předešlých řízeních zcela dostatečně a ústavně souladným způsobem vypořádaly (viz zejména bod 12 rozsudku Nejvyššího správního soudu). S argumentací stěžovatelky předmětným přípisem se pak Nejvyšší správní soud důkladně vyrovnal v bodu 13 ústavní stížností napadeného rozsudku, jímž potvrdil správnost postupu krajského soudu. Nelze přitom než přisvědčit odůvodnění Nejvyššího správního soudu, neboť vymezila-li stěžovatelka ve správní žalobě předmětný nezákonný zásah jako absenci zákonem předvídané reakce na její žádost ze srpna roku 2014, je zřejmé, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem skutečně uplynula ještě v roce 2014, jak správně konstatoval i krajský soud. Odmítnutí žaloby podané teprve dne 6. 8. 2016 pro opožděnost je tak následkem nečinnosti stěžovatelky samotné. Ohledně konkrétní argumentace Ústavní soud pro stručnost plně odkazuje na obsah odůvodnění obou napadených rozhodnutí správních soudů, která jsou zcela postačující i z ústavněprávního hlediska.
11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná pochybení, která by mohla mít za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, a odůvodňovala tak kasační zásah Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu