ECLI:CZ:US:2017:2.US.3176.17.1
sp. zn. II. ÚS 3176/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Chramosty, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 5. 2017, č. j. 83 Co 486/2016-77, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud uvěřil svědecké výpovědi M. Houžvičkové (dále též "svědkyně"), že půjčka ve výši 33.000 Kč byla určena svědkyni, a to i navzdory tomu, že na výsledku soudního sporu byla zainteresována, jelikož žalovaný je jejím synem. Závěr krajského soudu, že tato svědkyně je dostatečně věrohodná, považuje stěžovatel za extrémní vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, jelikož předmětná svědecká výpověď byla údajně vnitřně rozporná a v návrhu na povolení oddlužení neuváděla, že by měla vůči stěžovateli závazky.
2. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
3. Uvedené platí tím spíše v tzv. bagatelních věcech. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] zaujal k bagatelním sporům stanovisko, podle kterého vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum v dovolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto takovéto rozhodnutí soudu lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal (srov. usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).
4. V nyní projednávaném případě rozhodovaly obecné soudy o žalobě podané stěžovatelem proti žalovanému M. Houžvičkovi o zaplacení částky 33.000 Kč s příslušenstvím. Zatímco Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 138 C 21/2015-45, této žalobě vyhověl, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností dospěl k odlišnému závěru a proto rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Žalovaná částka měla být podle okresního soudu půjčkou poskytnutou nezletilému žalovanému, jehož matkou byla tehdejší přítelkyně stěžovatele M. Houžvičková, na úhradu nákladů na školní zájezd a nákup počítače. Krajský soud však (zejména) na základě výpovědi M. Houžvičkové dospěl k závěru, že v obecné rovině sice je věrohodnost výpovědi svědka v případě úzké pozitivní vazby k účastníkovi snížena, nelze však bez dalšího označit takovou výpověď za nevěrohodnou, a to především v situaci, kdy jde o jediný dostupný důkaz určité skutečnosti a kdy si je svědek vědom nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď.
5. Krajský soud přitom v daném případě shledal výpověď jmenované svědkyně logickou a konzistentní, přičemž přihlédl k tomu, že bankovní účet žalovaného zřídila jeho matka (svědkyně) v době, kdy její vlastní účet byl exekučně postižen a potřebovala jej pro platby plynoucí z podnikání. Stěžovatel o finančních problémech svědkyně věděl a protože s ním v té době udržovala milenecký poměr, vnímala poskytnutou částku jako pomoc při podnikání, resp. jako dar s tím, že stěžovatel tehdy vrácení peněz nepožadoval. Tuto výpověď shledal krajský soud dostatečně věrohodnou a naopak neuvěřil verzi stěžovatele, že předmětnou částku půjčil tehdy třináctiletému žalovanému, k němuž neměl žádný osobní vztah a se svědkyní udržoval pouze obchodní vztahy. Na této skutečnosti nic nemění ani neuvedení této pohledávky v závazcích v insolvenčním řízení, jelikož svědkyně předpokládala, že stěžovatel peníze nebude požadovat zpět a učinil tak teprve dopisem ze dne 27. 3. 2015, tzn. téměř po dvou letech (k prvnímu převodu peněz došlo dne 28. 5. 2013 a ke druhému dne 12. 6. 2013). Pokud za této situace dospěl krajský soud k závěru, že k případnému vrácení peněz není legitimován žalovaný, nýbrž M. Houžvičková, a proto žalobu zamítl, nespatřuje Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr z ústavněprávního hlediska jakkoliv relativizovat.
6. Jak se totiž podává ze setrvalé judikatury Ústavního soudu, jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a pod toto jeho poslání nelze podřazovat sjednocování judikatury obecných soudů a ani přehodnocování jejich skutkových závěrů, tedy výsledků provedeného dokazování. V opačném případě by se totiž z Ústavního soudu stala další běžná přezkumná soudní instance, což však zjevně neodpovídá jeho ústavněprávnímu vymezení. Proto Ústavní soud konstantně zdůrazňuje, že do oblasti dokazování může zasáhnout výhradně tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Tento rozpor by nastal např. tehdy, když by z těchto skutkových zjištění nebylo možno učiněné právní závěry vůbec dovodit, anebo by z nich dokonce plynuly závěry zcela opačné či značně odlišné.
7. Toto však jednoznačně není nyní rozhodovaný případ. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž dostatečně podává, že si krajský soud byl vědom osobní zainteresovanosti svědkyně na výsledku řízení a proto k její výpovědi přistupoval zdrženlivě, nicméně je třeba mu přisvědčit v tom směru, že v této věci nastala situace označovaná jako "tvrzení proti tvrzení" a pokud se za tohoto stavu přiklonil k verzi svědkyně, zasazené do celkového dějového kontextu (její problémy s podnikáním, intimní vztah se stěžovatelem, absence osobního vztahu k nezletilému, nepravděpodobnost půjčky celkové částky 33.000 Kč přímo třináctiletému chlapci, značný časový odstup mezi poskytnutím finanční částky a požadavkem na její vrácení), rozhodně se neprohřešil proti zákonům logiky. V odůvodnění napadeného rozsudku proto Ústavní soud neshledal zmíněný extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a učiněnými právními závěry, což by - jak se podává z výše uvedeného - pouze mohlo založit možnost kasačního zásahu zdejšího soudu do výsledku předchozího řízení.
8. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu