ECLI:CZ:US:2017:2.US.3192.17.1
sp. zn. II. ÚS 3192/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Sládkové, zastoupené Janem Kozákem, advokátem, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-193, za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje svůj nesouhlas s postupem Krajského soudu v Brně, který nařídil předběžné opatření omezující ji v dispozici s nemovitostmi, aniž by jí poskytl prostor vyjádřit se k návrhu a uplatnit svá stanoviska a námitky. Dle stěžovatelky ani tvrzení, že dotčené nemovité věci měly být předmětem další kupní smlouvy, nemohlo být důvodem pro vydání předběžného opatření. Stěžovatelka je přesvědčena, že se Krajský soud v Brně měl také vypořádat se skutečností, že podaná žaloba má šikanózní charakter, když neřeší žádný problém žalobce - jejího zetě MVDr. Zdenka Haase (dále jen "žalobce"), pro nějž je za současného stavu zcela bez významu, kdo je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Zcela pak absentuje důvodnost předběžného opatření ve vztahu k možnosti nemovitosti pronajmout, když žalobce již několik let v nemovitosti nebydlí, a není tedy dán důvod pro omezení v možnosti nemovitost pronajmout. Stěžovatelka také popírá, že by žalobce disponoval jakýmikoli nároky vůči ní. Stěžovatelka je současně toho názoru, že Krajský soud v Brně nebyl s ohledem na §29 zákona č. 6/2002 Sb. oprávněn o návrhu na předběžné opatření rozhodnout. Skutečnost, že ve věci rozhodl o předběžném opatření v prvním stupni krajský soud, vedlo dle stěžovatelky k absenci práva na přezkum tohoto rozhodnutí nadřízeným soudem, a tím byl ve své podstatě popřen i princip dvojinstančnosti rozhodování soudů.
3. Z obsahu napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením ze dne 21. 7. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-177, Krajský soud v Brně nařídil předběžné opatření, jímž se MVDr. Pavlíně Haasové (dceři stěžovatelky) a stěžovatelce ukládá povinnost, aby nenakládaly jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, jehož součástí je stavba č. p. X4, stojící na pozemcích p. č. X3 a X5, zejména je nezcizily a nepronajaly. V návaznosti na sdělení Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, jemuž odvolací soud v souladu s §76c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zaslal stejnopis usnesení o nařízeném předběžném opatření, a který sdělil, že uvedené usnesení trpí vadami v označení dotčených nemovitostí, navrhl žalobce přípisem ze dne 26. 7. 2017, aby odvolací soud vydal opravné usnesení ve smyslu §164 o. s. ř. Tomuto jeho návrhu však odvolací soud usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-184 nevyhověl s odůvodněním, že se nedopustil žádné chyby v psaní nebo v počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti, neboť v usnesení o nařízení předběžného opatření označil dotčené nemovitosti tak, jak žalobce navrhoval. Žalobce proto podáním ze dne 10. 8. 2017 navrhl znovu nařízení předběžného opatření, jímž se opětovně domáhal, aby odvolací soud uložil oběma žalovaným povinnost nenakládat s nemovitostmi, které specifikoval v petitu návrhu. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-193, Krajský soud v Brně nařídil předběžné opatření, jímž se stěžovatelce ukládá povinnost, aby nenakládala jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, budova č. p. X4 stojící na pozemcích p. č. X3 a p. č. X5, zejména je nezcizila a nepronajala (výrok I.) a zamítl návrh, aby bylo nařízeno předběžné opatření, jímž by byla uložena povinnost žalované MVDr. Pavlíně Haasové, aby nenakládala jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, budova č. p. X4 stojící na pozemcích p. č. X3 a p. č. X5, zejména je nezcizila a nepronajala (výrok II.).
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud předesílá, že, jak již ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření - a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání - je především věcí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), či nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Ačkoliv rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je procesním rozhodnutím, které obecně není způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)], Ústavní soud však přezkum takových rozhodnutí zcela nevylučuje. V rámci přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká; posuzuje toliko to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci nelze mít pochybnosti o souladu napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem.
7. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že dle názoru odvolacího soudu žalobce osvědčil, že jím žalovaný nárok je po právu (zde poukázal odvolací soud na - byť nepravomocné - rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a současně prokázal důvodnou obavu, že by výkon v řízení posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen, neboť doložil, že se stěžovatelka snaží zbavit se nemovitostí, které jsou předmětem sporu, a pokud by se jí to podařilo, značně by to ztížilo právní poměry a postavení žalobce nejenom v uvedeném sporu.
8. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že soud řádně nezkoumal důvodnost návrhu na vydání předběžného opatření. Jak ostatně v téže věci zdůraznil Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-177, předcházejícím napadenému rozhodnutí, k nařízení předběžného opatření nemusí být nárok sám spolehlivě prokázán (postaven na jisto), neboť stačí, aby byl alespoň osvědčen, tj. jeví-li se jako pravděpodobný. V projednávané věci žalobce doložil, že i přes poznámku spornosti, kterou Katastrální úřad pro Olomoucký kraj, jemuž byla doručena i kopie předmětné žaloby, došlo k dispozici s předmětnými nemovitostmi, neboť jsou nabízeny v realitní kanceláři k prodeji, jsou rezervovány a dne 20. 7. 2017 byla ohledně nich dokonce podepsána kupní smlouva, a to i přes to, že dosud nebyla vyjasněna otázka vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, neboť tyto jsou předmětem soudního sporu, který není pravomocně ukončen. Závěr Krajského soudu v Brně, že v posuzované věci je na místě nařídit předběžné opatření, a to i v průběhu odvolacího řízení, neboť zákonné podmínky pro jeho nařízení jsou splněny, proto Ústavní soud nepovažuje za vybočující z mezí ústavnosti.
9. To platí i pro námitku, že se stěžovatelka nemohla k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na §6 o. s. ř., podle kterého postupuje soud v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. V projednávané věci bylo vydáno předběžného opatření v odvolacím řízení, tedy poté, co proběhlo řízení před soudem prvního stupně o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, na stěžovatelku bylo v minulosti převedeno její dcerou MVDr. Pavlínou Haasovou vlastnictví k dotčeným nemovitostem darovací smlouvou, o níž žalobce v žalobě vyslovil přesvědčení, že je neplatná. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo žalobě vyhověno a bylo určeno, že výlučnou vlastnicí nemovitostí je MVDr. Pavlína Haasová. Pokud stěžovatelka a MVDr. Pavlína Haasová, které podaly proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, nabízely v průběhu odvolacího řízení předmětné nemovitosti k prodeji, nemůže stěžovatelka nyní úspěšně namítat, že postup soudu, jenž nařídil k návrhu žalobce předběžné opatření, byl pro ni překvapivý, a bylo jí upřeno se k věci vyjádřit. Shora uvedenými skutečnostmi se odlišuje věc stěžovatelky od případů, ve kterých Ústavní soud konstatoval, že i při nařízení předběžného opatření by každé procesní straně měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Ke skutečnosti, že procesní předpis do jisté míry prolamuje zásadu rovnosti účastníků, protože vydání předběžného opatření se ten, proti němuž návrh směřuje, nemůže předem nijak bránit, se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2713/07 ze dne 21. 11. 2008: "Protože soud o nařízení předběžného opatření rozhodne bez nařízení jednání a bez provádění dokazování (postupem podle ustanovení §75c o. s. ř.), nemůže stěžovatel již z povahy právní úpravy tohoto řízení argumentovat porušením čl. 38 odst. 2 Listiny". Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích [kupř. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), či nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)] dal nicméně zřetelně najevo, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Současně podle citovaných rozhodnutí platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ústavní soud proto neshledal, že by Krajský soud v Brně svým postupem, kdy bezodkladně po doručení návrhu (viz níže) nařídil předběžné opatření omezující stěžovatelku v dispozici s nemovitostmi, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran věcné nepříslušnosti krajského soudu, který rozhodl o nařízení předběžného opatření, také zde nelze stěžovatelce přisvědčit. Občanský soudní řád explicitně nestanoví, který soud je příslušný k vydání předběžného opatření poté, co je po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání. Není přitom úlohou Ústavního soudu stanovit, který soud je oprávněn nařídit předběžné opatření. Tato otázka by měla být vyřešena v rámci obecného soudnictví. Podle §211 o. s. ř. platí, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Jakkoli tedy zpravidla nařizuje předběžné opatření soud prvního stupně a proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání, není vyloučeno, aby o nařízení předběžného opatření rozhodl v průběhu odvolacího řízení také přímo odvolací soud tehdy, vyvstane-li ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř. taková potřeba, a je třeba jednat bezodkladně. V dané věci nastala situace, kdy i přes vyznačenou poznámku spornosti došlo dne 20. 7. 2017 k podpisu kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, soud proto na návrh žalobce ze dne 21. 7. 2017 vydal téhož dne předběžné opatření, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost s těmito nemovitostmi nenakládat. Krajský soud tedy jednal bezodkladně ve smyslu §75c odst. 2 o. s. ř. tak, aby odvrátil hrozbu prodeje nemovitostí či jiného zatížení. K námitce, že nebyl dán důvod předběžným opatřením omezit stěžovatelku ve vztahu k možnosti nemovitosti pronajmout, Ústavní soud připomíná (jakkoli je zřejmé, že zatížení nemovitosti nájmem nepochybně vede do budoucna k omezení vlastnického práva s nemovitostí, a ze strany soudu jde tedy o logický postup), že posouzení této otázky není předmětem tzv. omezeného testu ústavnosti, kdy, jak bylo uvedeno výše, podstatou jeho přezkumu může být jen posouzení ústavnosti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, nikoli posouzení podmínek pro jeho nařízení.
11. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že v důsledku postupu odvolacího soudu byla zbavena možnosti podat proti rozhodnutí o vydání předběžného opatření odvolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3047/2010, podle kterého proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího není odvolání přípustné; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně). Ústavní soud však v řadě svých rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
12. Pokud stěžovatelka namítá, že v dané věci existují vedle sebe dvě rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, tedy usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-177, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 11. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-193, bylo shora v bodě 3 tohoto usnesení vysvětleno, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-177, trpí vadami označení dotčených nemovitostí, a nemá tudíž zamýšlené právní účinky.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu