ECLI:CZ:US:2017:2.US.32.17.1
sp. zn. II. ÚS 32/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem Mánesova 53/1374, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 2 T 1/2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 8 To 92/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1078/2016, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy dle ustanovení §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem krádeže dle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 16 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a byla mu uložena povinnost nahradit škodu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele napadený rozsudek městského soudu částečně zrušil ve vztahu k povinnosti stěžovatele nahradit majetkovou škodu; v ostatních výrocích ponechal rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry, kdy proti stěžovateli údajně nesvědčil jediný přímý důkaz; pouze se na oblečení poškozené našly jeho genetické stopy, což je však s ohledem na skutečnost, že s ní vedl intimní život, zcela přirozené. Řadu důkazů ve prospěch stěžovatele soudy opomněly provést, případně byly opomenuty "v celém spektru své důkazní síly". Jedná se o: výpověď svědkyně Petrekové, která vyvrátila, že se stěžovatel mohl v době spáchání činu nacházet na daném místě; závěry znaleckého posudku PhDr. Strausse, které prý odporují kamerovému záznamu; výpověď MUDr. Žukova, který vypověděl, že se poškozená v minulosti pokusila o sebevraždu a proto jí nedoporučoval, aby bydlela ve vyšších patrech; kamerový záznam, z něhož je patrno, že stěžovatel měl u sebe světlý a nikoliv tmavý batoh; výpověď svědkyně Dutkové o psychickém stavu poškozené; výpověď znalkyně Marešové, že při pitvě nebylo zjištěno, že by se poškozená léčila; a konečně o výpovědi policistů ohledně věcí, které měl stěžovatel na sobě či při sobě po příchodu na místo činu. Stěžovatelovo údajné doznání je procesně nepoužitelné, neboť k němu došlo jen v rámci podaného vysvětlení. Přesto prý zásadně ovlivnilo další průběh řízení, a to zejména znalce, zpracovávající příslušné odborné posudky. Ve svém důsledku tak obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel uzavírá, že provedené nepřímé důkazy v daném případě netvořily ucelený řetězec, který by teprve byl způsobilý bez jakýchkoliv pochybností usvědčit stěžovatele. Proto nebyl respektován princip presumpce neviny. K tomu stěžovatel odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 (veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http//nalus.usoud.cz).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především porušení zásady presumce neviny a in dubio pro reo při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, pravidlo in dubio pro reo z principu presumpce neviny vychází, přičemž tato zásada je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uvedené se úzce dotýká též hodnocení důkazů, kdy procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Obecný soud tak musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného.
6. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky libovůle. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud se s vyslovenými skutkovými závěry plně ztotožňuje. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, anebo na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s výsledkem soudního řízení (tvrzení o opomenutí některých důkazů "v celém spektru své důkazní síly"), což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
8. Jen pro stručnost proto Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly s výpovědí svědkyně Petrekové (zejm. str. 28 a 29 napadeného rozsudku městského soudu) i se závěry znaleckého posudku PhDr. Strausse (tamtéž, str. 38), který vycházel právě i z videozáznamu pádu poškozené. Soudy podrobně vyhodnotily rovněž výpověď MUDr. Žukova, kterou však konfrontovaly s obsahem lékařské dokumentace včetně dochovaných mailů od poškozené (str. 53) a pokud dospěly k závěru, že v těchto záznamech je opakovaně uváděno, že poškozená nemá sebevražedné tendence, není dán žádný důvod, aby Ústavní soud výsledek provedeného dokazování jakkoliv zpochybňoval. Městský soud také výslovně poukázal na to, že plně respektoval procesní nepoužitelnost protokolů stěžovatele o podaném vysvětlení. Rovněž ve vztahu k výpovědím policistů ohledně věcí, které měl stěžovatel na sobě či při sobě po příchodu na místo činu, postačuje poukázat na podrobné odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu (str. 7), které je z ústavněprávního hlediska zcela postačující. Obecné soudy neopomenuly ani výpověď svědkyně Dutkové o psychickém stavu poškozené (str. 44 a násl. napadeného rozsudku městského soudu) a podrobně se vypořádaly i s výsledkem provedené pitvy (str. 49 a násl. cit. rozsudku).
9. Dotčené trestní řízení tak lze jako celek považovat za spravedlivé, kdy z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny i pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že stěžovatel je pachatelem skutků uvedených v obžalobě. Za této situace Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s těmito závěry, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu