ECLI:CZ:US:2017:2.US.3203.16.1
sp. zn. II. ÚS 3203/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 122/2016-69 ze dne 7. dubna 2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 7/2015 ze dne 15. června 2015 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 7 T 36/2013-4653 ze dne 15. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s dalšími třemi odsouzenými osobami. Uvedeného trestného činu se měl dopustit v podstatě tak, že po vzájemné dohodě a v úmyslu podvodně získat soubor nemovitostí, spolu s dalšími obžalovanými zajistil falešné podpisy na smlouvě o koupi nemovitostí, v důsledku čehož došlo k nechtěnému a nevýhodnému prodeji nemovitostí, a to ve prospěch obchodních společností ovládaných obžalovanými, čímž byla poškozeným způsobena škoda nejméně 7 752 260 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 118/2012 ze dne 21. 10. 2013, ve znění usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 429/2013 ze dne 18. 12. 2013. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaných a o náhradě škody.
3. Z podnětu odvolání podaných krajskou státní zástupkyní, stěžovatelem i ostatními odsouzenými a jedním z poškozených se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), částečně zrušil, přičemž změnil trest jedné z obžalovaných a podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli a dalším dvěma obžalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené škodu ve výši 7 752 260 Kč.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel a další dva obžalovaní dovolání, přičemž stěžovatel uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i spoluobžalovaných napadeným usnesením odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že některé skutečnosti svědčí o postupu, který jeví známky porušování právních předpisů a ústí v nepřezkoumatelnost důkazních prostředků, jejich nepoužitelnost a neúplné či zkreslené šetření a vyšetřování. Vznáší pochybnosti o úplnosti spisového materiálu a poukazuje na možnou záměnu některých dokumentů, kdy vyšetřovatel do spisu vědomě vkládal falešně zajištěné důkazní prostředky, což stěžovatel vyvozuje z podivného číslování stran či z pořizování záznamů v nepracovní dny. Zpochybňuje tím i závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, založené právě na takových falešných důkazech, o nichž nelze zjistit, kdo je získal a jakým způsobem, neboť o tom chybí ve spisu záznamy. Má za to, že mu nikdy nebyl předložen kompletní spis, dle jeho názoru chybí asi 50 stran dokumentů, které zmizely ze spisu vyšetřujícího orgánu, což považuje za zásah do práva na obhajobu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který tyto jeho námitky nepovažoval za relevantní. S odkazem na spravedlivý proces odmítá též závěry o ceně nemovitostí učiněné znalcem Ing. Janem Fujáčkem, které ovlivnily právní kvalifikaci skutku, přestože obhajoba předložila posudky s odlišnými závěry. Napadený znalecký posudek označuje za nepřezkoumatelný a nedoložený fakty a vyslovuje pochybnosti o skutečném okamžiku jeho vyhotovení. Poukazuje na obhajobou předložený revizní posudek, podle jehož odhadu je obvyklá cena nemovitostí poloviční, a který zpochybňuje závěry znaleckého posudku Ing. Jana Fujáčka a upozorňuje na jeho nedostatky. Soudy obou stupňů však jeho námitky nepřezkoumaly a provedené důkazy hodnotily účelově, tendenčně a jednostranně. Řízení tak zatížily podstatnými vadami, čímž zasáhly do práva na spravedlivý proces. Dle jeho názoru žádný z provedených důkazů jeho vinu neprokazuje. Naopak existuje velké množství pochybností, takže měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu, vyjadřující se k procesu dokazování v trestním řízení. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, což dokládá lékařskými zprávami, z nichž je dle jeho přesvědčení patrné, že není schopen výkonu trestu odnětí svobody.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel zejména zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, přičemž tvrdí, že žádný z provedených důkazů neprokazuje, že se trestného jednání nedopustil.
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
9. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je však přes odkazovaný článek 36 odst. 1 Listiny zřejmé, že stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími uplatněním námitek, které již předtím adresoval on i další obžalovaní, především pak obžalovaný L. K., soudům, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry formulované v soudních rozhodnutích podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však, jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud nemá.
11. Posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem podaného dovolání, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, ale i daleko nad jeho rámec, vypořádal. V tomto směru je třeba přisvědčit jeho závěru, že již krajský i vrchní soud velmi podrobně a přesvědčivě uvedly důvody, pro něž stěžovatelovým námitkám nepřisvědčily. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby jejich závěry přehodnocoval, pokud ovšem nezjistí porušení ústavních zásad aplikovaných v procesu dokazování. Žádný extrémní rozpor při provádění a hodnocení důkazů či porušení zásady in dubio pro reo, na niž stěžovatel odkazuje, však nezjistil.
12. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou i dle názoru Ústavního soudu dostatečně podepřena důkazy ve věci provedenými a rovněž je naprosto zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny a jaká jim byla přisuzována důkazní síla. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na ně ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu. Nelze přitom přisvědčit názoru stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, neboť z odůvodnění rozhodnutí naopak vyplývá, že se vznesenými argumenty stěžovatele i spoluobžalovaných zabýval a své závěry řádně odůvodnil.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti (obdobně jako v odvolání a dovolání) zpochybňuje zejména závěry znaleckých posudků znalkyně PhDr. Musilové a znalce Ing. Jana Fujáčka a namítá vady přípravného řízení, spočívající v nestandardním vedení spisu a v protiprávní manipulaci s ním ze strany policejního vyšetřovatele. Obdobné námitky Ústavní soud již řešil v souvislosti s ústavní stížností spoluobžalovaného L. K., podanou proti stejným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, a shledal je zjevně neopodstatněnými (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1880/16 ze dne 13. 12. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Na závěrech učiněných v usnesení sp. zn. III. ÚS 1880/16 Ústavní soud setrvává i v případě stěžovatele. Odvolací soud jasně a logicky vysvětlil, proč při posouzení výše způsobené škody soud prvního stupně nepochybil, když vyšel ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí znalce Ing. Jana Fujáčka, a proč naopak nebylo potřebné doplnit řízení o revizní znalecký posudek. Rovněž dovolací soud při řešení této námitky uzavřel, že otázka stanovení výše škody, která byla trestným jednáním způsobena, byla vyřešena nezpochybnitelným způsobem a neskýtá proto prostor k dalším úvahám o jiných možných variantách výpočtu a stanovení její výše. Za dané situace tak není Ústavní soud oprávněn k tomu, aby soudy řádně odůvodněné závěry přehodnocoval.
15. Obdobně se odvolací soud podrobně vyslovil i ke zpochybňované správnosti závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, údajně postavených na zmanipulovaných podkladech, přičemž uvedl, že ani žádný z dokladů předložených obhajobou v odvolacím řízení nezpochybňuje odbornou způsobilost znalkyně a věcnou správnost odborných závěrů posudku, které jsou výsledkem respektované srovnávací metody založené na expertním posouzení sporných podpisů a srovnávacích vzorků ručního písma, u nichž není pochyb o autorství pisatele. Relevantní přitom je, že znalkyně disponovala obsáhlým srovnávacím materiálem, zahrnujícím dlouhý časový úsek, včetně rozhodného období, a že své kategorické závěry o nepravosti předmětných podpisů detailně a přesvědčivě vysvětlila a tím i obhájila.
16. Stěžovatel se sice snažil závěry posudku znalkyně PhDr. Václavy Musilové zpochybnit i poukazem na jeho podklady, obsažené v údajně zmanipulovaném vyšetřovacím spise, což činí i v ústavní stížnosti, k této namítané procesní vadě se však dostatečně vyjádřil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Pravdivost některých tvrzení stěžovatele byla nadto po důsledném šetření vyvrácena kontrolními subjekty Policie České republiky a státního zastupitelství, což stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá. Naopak jeho nařčení, že se policejní vyšetřovatel dopustil vůči němu trestného jednání, bylo posouzeno jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, za což byl stěžovatel pravomocně odsouzen (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 118/2012 ze dne 21. 10. 2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 429/2013 ze dne 18. 12. 2013 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 621/2014 ze dne 29. 5. 2014, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2833/14 ze dne 29. 4. 2015). Krajské ředitelství policie Středočeského kraje sice potvrdilo nedodržení posloupnosti číselné řady jednotlivých písemností, nedodržení chronologické posloupnosti a existenci dvou verzí jedné písemnosti, současně však uvedlo, že jde pouze o porušení vnitřních předpisů spojených s administrativním vedením spisu. Jak nadto vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, i soud některá procesní pochybení policejního orgánu uznal, k vadným procesním úkonům ale nepřihlížel; při rozhodování o vině stěžovatele vycházel pouze z těch důkazů, v nichž nezjistil žádné nezákonnosti ani manipulaci s nimi. K úředním záznamům, o nichž stěžovatel tvrdil, že byly pořízeny nezákonně, tak vůbec nepřihlížel. Z hlediska ústavního je pak rozhodující, že při důsledném respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti v hlavním líčení vyslechl jak obžalované, tak všechny významné svědky a znalce, včetně znalce obhajoby a provedl i relevantní listinné důkazy, včetně těch, které navrhla obhajoba, přičemž obžalovaným umožnil, aby se k jednotlivým důkazům provedeným v hlavním líčení vyjádřili. Právo na obhajobu tak jeho postupem a rozhodnutím porušeno nebylo.
17. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu