ECLI:CZ:US:2017:2.US.3216.17.1
sp. zn. II. ÚS 3216/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 9. 2016, č. j. 13 T 210/2015-186, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 To 405/2016-208, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 3 Tdo 622/2017-23, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou přečinem podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit tím, že poté, co byl s dřívější provozovatelkou prodejny A. Šebovou z důvodu neplacení nájemného ukončen nájemní vztah, se tato obrátila na stěžovatelku s tím, že právě stěžovatelka bude formálně vystupovat jako nájemce prodejny, kterou však bude i nadále provozovat A. Šebová. S tím stěžovatelka souhlasila, ačkoliv o těchto finančních problémech A. Šebové věděla, stejně jako o důvodu ukončení nájmu. Následně byla skutečně uzavřena nájemní smlouva, v níž se stěžovatelka zavázala k měsíční platbě 14.000 Kč a ostatních služeb, což však neplatila a poškozené tak vznikla škoda nejméně ve výši 121.617 Kč. Za to byla stěžovatelka odsouzena k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelky. Následné dovolání stěžovatelky odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Mělo dojít rovněž k porušení čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatelka v porušení zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio) a také v nerespektování zásady rozhodovat v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, kdy prý stěžovatelka byla dopředu hodnocena jako nevěrohodná a došlo k nepřijatelnému přenosu důkazního břemene na stěžovatelku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Právě v tomto směru uplatňuje stěžovatelka svoji argumentaci.
7. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení, že z popisu skutku nelze dovodit protiprávnost jednání stěžovatelky a zejména pojmový znak uvedení v omyl či využití omylu. Podle ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku spočívá skutková podstata přečinu podvodu v tom, že někdo sebe nebo jiného obohatí "tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou". Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že dne 19. 1. 2014 uzavřela předmětnou nájemní smlouvu a tím jí vznikly povinnosti z této smlouvy plynoucí, které však neplnila. Nezpochybnila ani okolnost, že nebytové prostory užívala A. Šebová, nájem a další náklady spojené s užíváním nemovitostí neplatila a poškozeným tak vznikla škoda. Pouze tvrdí, že poškození nebyli uvedeni v omyl, jelikož je zcela nerozhodné, v jakém faktickém postavení k nim vystupovala A. Šebová, protože jí nemohla vzniknout povinnost k úhradě nájmu z důvodu absence jakéhokoliv právního vztahu k poškozeným. Stěžovatelka pak údajně nebyla srozuměna s tím, že A. Šebová tržby z provozované činnosti neužije na platby nájemného a dodavatelům.
8. K tomu Ústavní soud konstatuje, že s touto argumentací stěžovatelky se již dostatečně přesvědčivě, logicky a způsobem, který nelze považovat za protiústavní, vypořádaly v předchozím řízení obecné soudy. Pokud totiž za dané situace obecné soudy jednání stěžovatelky vyhodnotily tak, že se jednalo o fiktivní nájemní smlouvu, neboť stěžovatelka vůbec neuvažovala o tom, že by předmětné nebytové prostory sama jakkoliv využívala a nehodlala tuto smlouvu naplnit ani tím, že by hradila příslušné částky, nicméně poškozeným nepravdivě uváděla, že několik obchodů provozuje, a od počátku jí bylo zřejmé, že obchod bude realizovat spoluobviněná A. Šebová, nelze v právním hodnocení obecných soudů, které toto jednání stěžovatelky označily za uvedení poškozených v omyl, spatřovat protiústavní exces.
9. Stěžovatelka se ostatně mýlí, pokud tvrdí, že v důsledku uzavření nájemní smlouvy nemohlo dojít ke vzniku jakýchkoliv pochybností poškozených, kdo je právně nájemce, a v tom spatřuje chybné právní posouzení skutku. Podstata nyní rozhodované věci totiž nespočívá v tom, kdo byl nájemcem v právním smyslu, nýbrž že stěžovatelka (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) vůbec neuvažovala o tom, že by danou smlouvu hodlala naplnit. V tom právě shledaly obecné soudy fiktivnost nájemní smlouvy a tedy i podvodné jednání stěžovatelky, která v trestním řízení připustila, že měla s A. Šebovou kamarádský vztah a věděla o jejích jistých finančních problémech, pro které musela mimo jiné i zavřít svůj obchod. Stěžovatelka přes toto vědomí špatné finanční situace A. Šebové uzavřela nájemní smlouvu a nečinila žádné kroky k tomu, aby nájemné a služby byly hrazeny, byť - resp. právě proto - právním nájemcem byla ona sama. Závěr obecných soudů, že za této situace stěžovatelka svým jednáním přinejmenším vyjádřila srozumění s tím, že nájemné (a další platby) nebude hrazeno a poškozeným tak bude způsobena škoda, proto neshledal Ústavní soud za jakkoliv vybočující nejen z hlediska elementárních pravidel logiky, nýbrž především z hlediska ústavně souladného výkladu aplikovaných ustanovení trestního zákoníku.
10. Lze tak shrnout, že Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a vyvozování právních závěrů, neslo znaky jednostrannosti či porušení zásady in dubio pro reo. Naopak, obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům a též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro ni nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu