ECLI:CZ:US:2017:2.US.3230.17.1
sp. zn. II. ÚS 3230/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava - Zábřeh, proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor SKPV, 5. oddělení obecné kriminality Mariánské hory ze dne 31. 7. 2017, č. j. KRPT-167023-177/TČ-2016-070775-0527, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 11. 8. 2017, sp. zn. 6 ZN 4716/2016, za účasti Policie České republiky a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, v nichž dospěly rozhodující orgány k závěru, že z trestního oznámení podaného stěžovatelkou ani z předložených dokumentů nelze dovodit závěr o podezření ze spáchání jakéhokoliv trestněprávního jednání, takže nejsou dány podmínky pro postup dle ustanovení §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Hlavní důvod shledaly rozhodující orgány ve skutečnosti, že v předmětné věci je nezbytné aplikovat princip ultima ratio a stěžovatelka má k dispozici netrestněprávní nástroje, kterými se může domoci nápravy.
2. Napadenými rozhodnutími státních orgánů dle stěžovatelky došlo k porušení zákona, a to tak intenzivním způsobem, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého je možné státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 4 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a čl. 8 Listiny, který garantuje osobní svobodu. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rámci řízení, které těmto rozhodnutím předcházelo, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a její právo jakožto poškozené na ochranu z tohoto titulu plynoucí.
3. Obsáhle rekapituluje, že v trestní věci vedené u orgánu Policie České republiky, Městské ředitelství policie Ostrava, Územní odbor SKPV, 5. oddělení obecné kriminality Mariánské hory ("policejní orgán") pod č. j. KRPT-167023-177/TČ-2016-070775-0527, pod níž je vedeno prověřování pro skutek kvalifikovaný jako přečin zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), vykonávalo dozor Okresní státní zastupitelství v Ostravě. Dozorová státní zástupkyně však údajně neplnila řádně své zákonné povinnosti, když po právní stránce nesprávné rozhodnutí policejního orgánu zamítnutím stěžovatelčiny stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu de facto aprobovala nesprávné závěry v něm obsažené. Policejní orgán proto v rámci přípravného řízení nepostupoval v intencích zásady legality a oficiality ve smyslu ustanovení §2 odst. 3, 4 tr. ř. a ve věci nebylo neprodleně vydáno usnesení podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., kterým by bylo zahájeno trestní stíhání proti známému pachateli. Namísto toho státní zástupkyně v napadeném usnesení učinila odkaz na aplikaci zásady ultima ratio a uzavřela, že v dané trestní věci není možné postupovat, a proto byla věc odložena. Tím dozorová státní zástupkyně posvětila postup policejního orgánu, který šel proti smyslu a liteře ustanovení §2 odst. 3, 4 tr. ř. a ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Tímto postupem státních orgánů bylo stěžovatelce zabráněno v efektivní právní ochraně a v prosazování práv poškozeného v trestním řízení.
4. Stěžovatelka dozorové státní zástupkyni vytýká nesprávnost jejího postupu a učiněného závěru ohledně aplikace principu ultima ratio. Nelze se prý totiž ztotožnit s tvrzením státních orgánů, podle kterého má stěžovatelka možnost využít netrestněprávních nástrojů, prostřednictvím kterých se může domoci úhrady dlužného výživného. Ze spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že odpovědnost podle jiného právního předpisu v tomto případě ve skutečnosti uplatnit nelze, neboť jiné netrestněprávní prostředky v daném případě selhávají a neplní svoji funkci, když exekuční řízení nevede k vymožení dlužných peněžních prostředků, neboť bývalý manžel stěžovatelky dlouhodobě setrvává v zaměstnání, ve kterém je mu oficiálně vyplácena mzda toliko ve výši nezabavitelné částky a současně není vlastníkem jakéhokoliv zpeněžitelného majetku. Z těchto okolností je zřejmé, že usilovat o vydání dalšího exekučního titulu by postrádalo smysl, jelikož dlužné výživné není možné postihnout srážkami ze mzdy. Z opakovaných vyjádření bývalého manžela stěžovatelky a jeho současné družky přitom vyplývá, že povinný nemá zájem o nalezení zaměstnání, kde by mu byla vyplácena vyšší mzda, kdy sám uvedl, že v případě, kdy by vydělával více, sloužily by takto vydělané peníze pouze na úhradu jeho dluhů a sám by si tedy fakticky nepřilepšil. Stěžovatelka proto skutečně nemá jinou možnost, jak se domoci dlužného výživného, než podat na povinného trestní oznámení. Nadto zdůrazňuje, že o otázce aplikace zásady ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe, by v tomto případě mohl rozhodovat trestní soud, nikoliv policejní orgán ve fázi tzv. prověřování.
5. Bývalý manžel stěžovatelky neplnil téměř pět měsíců svoji vyživovací povinnost vůbec, skutková podstata přečinu zanedbání povinné výživy tak byla nepochybně naplněna. V mnoha dalších měsících pak plnil svoji vyživovací povinnost v částce nižší, než jak mu byla výše výživného stanovena rozsudkem civilního soudu, dluh na výživném se vyšplhal k částce dosahující téměř 200.000 Kč. Z uvedeného je patrné, že je zde dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy, a proto bylo v rámci uplatnění zásady oficiality a legality nutné zahájit proti bývalému manželu stěžovatelky trestní řízení.
6. Namísto toho však policejní orgán v rozporu s ustálenou judikaturou ve svém odkládacím usnesení na výživné započítal některé platby, které výživným nejsou (příspěvek na rovnátka, zakoupení mobilního telefonu, uhrazení zájezdu do Velké Británie či uhrazení lyžařského výcviku). Tyto platby však nepředstavují úhrady výživného, když náklady spojené s bydlením, šacením a stravováním společných dětí musela stěžovatelka hradit sama. Dozorová státní zástupkyně přitom namísto nápravy celé situace vadný postup policejního orgánu ještě podpořila, když stížnost stěžovatelky napadeným usnesením zamítla.
7. Jakkoliv je zřejmé, že poté, co byl bývalý manžel stěžovatelky poprvé ve věci předvolán policejním orgánem k podání vysvětlení, začal alespoň částečně hradit soudem stanovené výživné, nemůže to nic změnit na skutečnosti, že po dobu měsíců dubna, května, června, července a téměř celého měsíce srpna roku 2016 (tedy po dobu delší než čtyři měsíce stanovenou jako dobu rozhodnou v ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku) k rukám stěžovatelky na výživné jejich dvou společných nezletilých dětí neuhradil ničeho, čímž naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Současně je s podivem, že za situace, kdy oficiální příjmy bývalého manžela stěžovatelky byly stále stejné, mohl si najednou poté, co začaly být činěny úkony trestního řízení, dovolit výživné hradit, čímž sám popřel svoje dřívější tvrzení o špatné sociální situaci.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná i na: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz nález ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
10. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozené) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva.
11. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13).
12. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je proto nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12).
13. Ústavní soud takto samozřejmě nechce nikterak snižovat význam práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny. Pouze tím vyzdvihuje subsidiární pojetí práva na účinné vyšetřování oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (i s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a na zásadu subsidiarity trestní represe).
14. Navíc, ve stěžovatelčině věci Ústavní soud nezjistil žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozené, kterými jsou zde prvotně společné děti stěžovatelky a jejího bývalého manžela, proti kterému trestní oznámení směřovalo, neboť vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, když při svém rozhodování vzaly v potaz i to, že povinný přes zjevné nehrazení výživného, které mu bylo stanoveno rozhodnutím civilního soudu, zaopatřuje své děti i jinou než peněžitou formou. Jakkoliv tato plnění nelze započítat na úhradu výživného, a orgány činné v trestním řízení tak ani nečinily, jak se domnívá stěžovatelka, je třeba je zohlednit při posuzování společenské škodlivosti jednání povinného, a tedy při posuzování jeho trestní odpovědnosti.
15. Dále je třeba zmínit, že z napadeného usnesení policejního orgánu je patrné, že tento ještě před vydáním napadeného rozhodnutí provedl rozsáhlé dokazování a na podporu tvrzení jednotlivých zúčastněných osob si vyžádal nutné podklady. Z tohoto prověřování policejního orgánu pak poměrně jednoznačně vyplynulo, že povinná osoba nebyl s ohledem na své příjmy a majetkové poměry schopen výživné plnit. Schopnost plnit výživné je však základním předpokladem trestnosti při nehrazení výživného, proto policejnímu orgánu nezbylo nic jiného, než celou věc podle ustanovení §159a odst. 1 tr. ř. odložit.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu