ECLI:CZ:US:2017:2.US.324.17.1
sp. zn. II. ÚS 324/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Klesnila, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem, se sídlem Mánesova 53/1374, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 11. 2016, č. j. 26 D 1553/2014-306, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 24 Co 25/2017-348, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 1. 2. 2017 a doplněnou dne 3. 7. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 věta Listiny. Ačkoliv explicitně v petitu ústavní stížnosti bylo zmíněno toliko rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, považoval Ústavní soud za napadené i rozhodnutí soudu odvolacího. Jeho kopie totiž byla přiložena k doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2017 a též z obsahu tohoto doplnění je patrné, že stěžovatel (zřejmě) brojí i proti tomuto usnesení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje průběh a dosavadní stav řízení. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo přerušeno řízení o pozůstalosti po paní Marii Mrázkové, a to do doby pravomocného rozhodnutí v jiné věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 166/2008. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 166/2008 se stěžovatel po (nyní zůstavitelce) Marii Mrázkové domáhal zaplacení částky 56.965.430,- Kč s příslušenstvím. Toto řízení však bylo rovněž přerušeno, a to do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti. Odvolání proti tomuto usnesení odmítl v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze, když konstatoval, že k jeho podání stěžovatel nebyl oprávněn.
3. Podle stěžovatele tak došlo k "zacyklení" obou řízení, neboť každé z nich čeká na skončení toho druhého, pročež fakticky nikdy neskončí. Stěžovatel se tento stav pokusil prolomit tím, že proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal odvolání, avšak to bylo Městským soudem v Praze odmítnuto jako podané osobou, jež nebyla účastníkem řízení.
4. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku tohoto postupu je mu upíráno jeho ústavně garantované právo na přístup k soudu a že absurdní "zacyklení" obou řízení vede rovněž k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní soud konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jedná se však o návrh nepřípustný.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, sp. zn. I. ÚS 3025/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. V projednávané věci se přitom stěžovateli stále možnost hájit svá práva před obecnými soudy nabízí.
8. Ústavní soud do jisté míry přitakává stěžovateli v tom, že nynější stav, kdy jsou obě předmětná řízení přerušena a vzájemně na sebe "čekají", je neudržitelný a poněkud připomíná příslovečnou Hlavu XXII. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu - na něž Ústavní soud v detailech odkazuje - v řízení před obecnými soudy se stále nabízí postup, který je způsobilý tuto situaci vyřešit, postup řízení odblokovat a tvrzený zásah do základních práv stěžovatele zhojit.
9. Přerušení řízení o pozůstalosti do pravomocného rozhodnutí o stěžovatelově tvrzené pohledávce je přitom logické, neboť na (ne)existenci této pohledávky závisí, zda se dědictví stane předluženým či nikoliv (na čemž pak závisí další postup pozůstalostního soudu). I v době přerušení řízení o pozůstalosti je však možné, aby pozůstalostní soud jmenoval správce pozůstalosti, který by mohl v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 166/2008 vystupovat na místě zůstavitelky. V tomto sporném řízení tak bude možné pokračovat a bude též možno dosáhnout vydání pravomocného rozhodnutí co do základu věci (tedy rozhodnutí o existenci pohledávky vůči zůstavitelce). Tím dojde k "odblokování" řízení o pozůstalosti, jelikož pozůstalostní soud na základě takového rozhodnutí bude moci zvolit procesní postup, který je závislý na tom, zda je dědictví předlužené či nikoliv.
10. Teprve pokud by obecné soudy naznačený shora postup neuplatnily, bylo by na místě konstatovat, že ostatní procesní prostředky ochrany základních práv stěžovatel marně vyčerpal, a že je tudíž proti takovému postupu soudů přípustná ústavní stížnost.
11. Pokud se týká v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, sám stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že se bude bránit i proti rozhodnutí odvolacího soudu, aby vyčerpal všechny opravné prostředky, kterými disponuje. Podle ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. I v případě, kdy by ústavní stížnost skutečně směřovala i proti citovanému usnesení městského soudu, je proto nepřípustná, a to z důvodu shora zmíněného nevyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě podání žaloby pro zmatečnost [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; č. 79/2009 Sb.)].
12. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj