ECLI:CZ:US:2017:2.US.3241.16.1
sp. zn. II. ÚS 3241/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viléma Baráka, správce konkursní podstaty úpadce - Moravská leasingová a obchodní společnost, s. r. o., "v likvidaci", se sídlem Nádražní 1, Hustopeče u Brna, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, č. j. 53 EXE 13644/2013-27, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Co 228/2016-41, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení okresního a krajského soudu. Tvrdí totiž, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právní jistota a vlastnické právo. Porušeno mělo být rovněž vlastnické právo ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá také porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36, 37 a 38 Listiny, kterého se soudy měly dopustit nedostatečným odůvodněním svých rozhodnutí.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti Okresní soud v Ostravě v exekuční věci stěžovatele (oprávněný) proti povinnému L. Grundzovi o částku 13.912,46 s příslušenstvím v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení z důvodu protiústavnosti ustanovení §414 insolvenčního zákona, zastavil řízení a rozhodl, že oprávněný a povinný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že nepovažuje institut osvobození od placení pohledávek za protiústavní a stěžovatel měl svoje námitky uplatnit již v insolvenčním řízení, kde bylo ustanovení §414 insolvenčního zákona primárně aplikováno. V důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození povinného od placení pohledávek dle citovaného zákonného ustanovení se totiž tyto pohledávky změnily na tzv. naturální obligace a nelze je proto soudně vymáhat. Výrok o nákladech řízení plyne z toho, že oprávněný zahájil řízení v době, kdy z veřejného insolvenčního rejstříku mohl zjistit, že proti povinnému je již vedeno insolvenční řízení a bylo povoleno oddlužení.
3. Krajský soud v Ostravě poté napadeným usnesením k odvolání stěžovatele citované usnesení okresního soudu potvrdil, když především konstatoval, že osvobození od placení pohledávek se týká jak pohledávek již přihlášených, tak také těch, k nimž nebylo přihlédnuto, neboť tato skutečnost jde k tíži věřitele. Insolvenční řízení je totiž ve vztahu k řízení exekučnímu řízením prioritním. K argumentaci stěžovatele k ustanovení §414 insolvenčního zákona krajský soud uvedl, že v rámci exekučního řízení nelze řešit, zda oprávněným v důsledku osvobození dlužníků od pohledávek náleží náhrada či nikoliv. Proto nemůže exekuční soud řešit ani ústavnost tohoto zákonného ustanovení.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí a průběh předchozího řízení je účastníkům dostatečně znám, takže není nutno ho podrobně rekapitulovat.
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti především namítá, že soudy postupovaly velmi formalisticky a nevypořádaly se se všemi argumenty, které uplatnil. Zdůrazňuje, že nebrojí proti rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek dle §414 insolvenčního zákona, neboť tímto rozhodnutím mu nebyla způsobena újma. Ta prý byla způsobena teprve následným usnesením o zastavení exekuce a nepřiznáním nákladů exekuce. Protiústavnost tohoto zákonného ustanovení totiž nespočívá v tom, že jsou dlužníci osvobozováni, nýbrž v tom, že věřitelům není poskytována náhrada. Ani samotné oddlužení totiž nezpůsobuje zánik pohledávky a neznamená, že dlužník není povinen tyto pohledávky uspokojit. Úpadek dlužníka nesnižuje vlastnická práva věřitele, protože práva dlužníka nemohou být nadřazena právům věřitele. Osvobození dle §414 insolvenčního zákona proto nesmí eliminovat návratnost alespoň nutně vynaložených nákladů. V nyní projednávaném případě bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele, neboť mu zbylo pouze holé vlastnictví, a za toto omezení neobdržel žádnou náhradu. Stěžovatel uvádí, že insolvenční právo umožňuje dlužníkům po úspěšném oddlužení začít nový život nezatížený nezvladatelnými dluhy, což představuje ústavně chráněný veřejný zájem. Je jistě úkolem zákonodárce vyvažovat v kolizi stojící majetkové zájmy věřitelů se zájmy na efektivním chodu ekonomiky s paletou základních práv dlužníka. Nemůže však být legitimním zásahem do práv stěžovatele, není-li mu poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva. Stěžovatel totiž postupoval s péčí řádného hospodáře, řádně uplatnil svoji pohledávku, nicméně po několikaletém procesu vymáhání docílil pouze nevykonatelného exekučního titulu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud nejprve v obecné rovině konstatuje (viz blíže např. usnesení ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz), že insolvenční právo a řešení úpadku je komplexním právním odvětvím s velmi úzkou vazbou na fungování hospodářství. "Úlohou insolvenčního práva není [exitu hospodářsky neúspěšných subjektů z trhu] bránit, ale naopak zvyšovat jeho efektivnost tak, aby se aktiva a další faktory využívané ekonomicky neúspěšnými subjekty dostaly za co nejnižších transakčních nákladů do rukou stran, které je budou schopny využívat efektivněji. ... Insolvenční právo se zabývá v principu dvěma otázkami - otázkou alokace majetku dlužníka [tedy jak naložit s majetkem dlužníka] a otázkou uspokojení jeho závazků" (Richter, T. Insolvenční právo, Praha: Wolters Kluwer, 2008, s. 128 a 134; 2. vyd., 2017, str. 93). Tzv. osobní bankrot, tedy úpadek nepodnikající fyzické osoby, o který se jedná v nyní posuzovaném případě, má jak ekonomický rozměr, neboť dlužníkovi se umožňuje, "aby se další transparentní ekonomickou činností vymanil z úpadkové situace, spíše než aby své budoucí příjmy před věřiteli utajoval, a tím byl vytlačen do tzv. šedé ekonomiky", tak také výraznou sociální funkci (Richter, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění, Právní rozhledy č. 21/2006). Proto také platí, že "při oddlužení není kladen hlavní důraz na maximální uspokojení věřitelů, ale na opětovné zapojení fyzické osoby do ekonomického života. Při oddlužení se vychází z maximalizace dlouhodobého užitku, kdy zapojení fyzické osoby do ekonomického života přinese více státu a věřitelům než její vyřazení z ekonomických aktivit. Toto vyřazení hrozí v důsledku trvalých exekucí, a tím i ztráty zájmu pracovat" [Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2].
9. Legislativní úprava řešení úpadku proto sleduje jak zájmy na dobrém fungování hospodářství, neboť dochází k uvolnění zdrojů z činností, v nichž jsou využívány neefektivně, a tyto zdroje se následně mohou znovu efektivně zapojit do ekonomiky, tak - v případě osobních bankrotů fyzických osob - zájmy sociální. Fyzické osobě se umožňuje po úspěšném oddlužení začít nový život nezatížený nezvladatelnými dluhy a znovu se zapojit do hospodářského a společenského života. Dle Ústavního soudu tyto sledované zájmy bezpochyby představují ústavně chráněné veřejné zájmy a ve druhém případě i individuální zájmy úpadce. Neschopnost fyzické osoby plnit své závazky a případně její předlužení má negativní dopady na řadu jejích základních práv, zejména v oblasti práv sociálních, jako je například právo na bydlení a na přiměřenou životní úroveň (viz čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech). Umožnění oddlužení soukromé osoby může být také v konkrétním případě považováno za realizaci povinnosti státu pomáhat osobám v hmotné nouzi (čl. 31 odst. 2 Listiny).
10. Jak dále uvedl Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13, v těchto věcech je z ústavněprávního hlediska rovněž zásadní, že zásah státu do majetkových práv stěžovatele je v dané věci pouze nepřímý. Jeho majetek totiž není v prvé řadě ohrožen činností státu, ale úpadkem třetí soukromé osoby. To je další z hledisek svědčících pro větší míru zdrženlivosti Ústavního soudu v těchto věcech. V plenárním nálezu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, pak Ústavní soud podrobněji zdůraznil, že úpadek je primárně faktický stav, v jehož důsledku dlužník není objektivně schopen dostát veškerým svým povinnostem vůči věřitelům. Nemůže-li dlužník uspokojit pohledávky všech věřitelů v plné výši, jedná se sice o "zásah" do vlastnických práv oprávněných věřitelů, nicméně tento zásah je omezován právy ostatních věřitelů. Současně nelze za tento zásah činit odpovědným stát, jehož povinností je však nastalou situaci vyřešit tak, aby v co nejkratší době a s minimálními náklady došlo ke spravedlivému rozdělení zbývajícího majetku dlužníka jeho věřitelům. Z toho proto též plyne, že i u pohledávky, kterou lze za "normálních" okolností považovat za ústavně chráněný majetek, se v případě zjištěné insolvence situace mění potud, že danou pohledávku je nutno zákonem stanoveným způsobem přihlásit (případně o ní v incidenčním řízení rozhodnout, je-li popřena), a teprve poté lze hovořit o "majetku", to ovšem jen do té její části, která nekonkuruje právu dalších osob. O tom, v jakém rozsahu bude příslušná pohledávka uspokojena, a tedy jaká bude výše "nové pohledávky", resp. co bude majetkem konkrétního věřitele, závisí na výsledku insolvenčního řízení.
11. Ústavní soud má za to, že tato citovaná argumentace dává dostatečnou odpověď na většinu obecných námitek stěžovatele, týkajících se zejména napětí mezi zájmy věřitelů a dlužníků, kdy stěžovatel v rozhodnutí o oddlužení spatřuje zásah do svých vlastnických práv.
12. V nyní projednávaném případě považuje Ústavní soud dále za podstatné, že k osvobození povinného od placení pohledávek dle ustanovení §414 insolvenčního zákona došlo již usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2015, č. j. KSOS 14 INS 4365/2010-B26. Podle citovaného zákonného ustanovení totiž platí, že splní-li dlužník "řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka" (odst. 1; poznámka ÚS: věta poslední citovaného ustanovení byla zrušena zákonem č. 64/2017 Sb.). Je tak zřejmé, že obecné soudy v rámci exekučního řízení byly vázány tímto výsledkem insolvenčního řízení a podle citovaného zákonného ustanovení přímo nerozhodovaly. Tento závěr má pak pro Ústavní soud ten logický důsledek, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení předmětného zákonného ustanovení, protože nebylo v řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti přímo aplikováno. V tomto případě se totiž jedná o tzv. konkrétní kontrolu norem, kdy nezbytnou podmínkou postupu podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu je právě podmínka, že "uplatněním" napadených zákonných ustanovení "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", přičemž tímto uplatněním je třeba rozumět pouze přímé použití napadeného zákonného ustanovení a nikoliv např. jen jeho nepřímý dopad do právní sféry stěžovatele.
13. Ústavní soud proto souhrnně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je založena na tvrzené protiústavnosti ustanovení §414 insolvenčního zákona, které však v daném případě nebylo bezprostředně aplikováno, když postupováno bylo výhradně podle exekučního řádu a občanského soudního řádu a výsledek insolvenčního řízení byl usneseními napadenými nyní projednávanou ústavní stížností pouze vzat na vědomí a respektován. Obecné soudy proto případně poukázaly i na skutečnost, že stěžovatel měl nyní předestřené námitky uplatnit v insolvenčním řízení, ve kterém vystupoval jako přihlašovatel pohledávky a kde právě bylo ustanovení §414 insolvenčního zákona primárně aplikováno. Za této situace proto nemůže obstát ani stížnostní argumentace, která z tvrzené protiústavnosti citovaného ustanovení dovozuje též porušení základních práv stěžovatele. Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, že napadená soudní rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Navzdory jejich stručnosti jsou z nich totiž dostatečně seznatelné nosné důvody rozhodnutí a vypořádání se s námitkami stěžovatele.
14. Ostatně i samotný stěžovatel výslovně připouští, že nebrojí proti rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek dle ustanovení §414 insolvenčního zákona, nýbrž teprve proti usnesení o zastavení exekuce. Jak nicméně plyne ze shora uvedeného, v daném případě již obecné soudy neměly možnost rozhodnout o tom, že k zastavení exekuce nedojde, a to právě v přímé důsledku rozhodnutí, dříve vydaného podle citovaného zákonného ustanovení. Argumentace stěžovatele, který protiústavnost napadeného ustanovení nespatřuje v tom, že jsou dlužníci osvobozováni, nýbrž v absenci náhrady věřitelům, pak podle názoru Ústavního soudu postrádá potřebnou přesvědčivost, jelikož z povahy věci je neposkytnutí náhrady věřitelům právě přímým důsledkem osvobození dlužníků od placení pohledávek. Jak přitom Ústavní soud opakovaně připomíná, samotná podstata insolvenčního řízení spočívá právě ve snaze o rozumné vyvažování protichůdných zájmů dlužníků a věřitelů a zohlednění nastalé ekonomické fakticity, kdy imanentní součástí je též více či méně intenzivní zásah do vlastnického práva dlužníků a úkolem státu je "pouze" hledat co nejrychlejší a nejspravedlivější řešení, které však nemůže spočívat v záruce plného dosažení pohledávek věřitelů.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
16. Pokud jde o návrh na zrušení napadeného ustanovení insolvenčního zákona, tak ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Navíc, jak bylo vyloženo výše, ustanovení §414 insolvenčního zákona v řízení zakončeném vydáním napadených soudních rozhodnutí nebylo ani bezprostředně aplikováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu