ECLI:CZ:US:2017:2.US.3243.17.1
sp. zn. II. ÚS 3243/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gerö, jako správce konkursní podstaty úpadce Petra Wintera, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 46 Cm 20/2005-424, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 10 Cmo 25/2014-454, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, č. j. 29 Cdo 826/2016-514, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soud v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 46 Cm 20/2005-179, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce Petra Wintera v tomto rozsudku blíže specifikované nemovitosti. Rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, č. j. 15 Cmo 252/2009-230, Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice na straně stěžovatele (společnosti REALIS-INVEST, s. r. o.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 29 Cdo 1920/2010-291, odmítnuto, když následně byla také odmítnuta ústavní stížnost vedlejší účastnice, a to usnesením ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 772/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
3. Proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal následně stěžovatel a vedlejší účastnice na straně stěžovatele žalobu na obnovu řízení. Tato byla v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuta. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Následné společné dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice na straně stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecné soudy nesprávně posoudily rozšíření důvodů žaloby na obnovu řízení o další důvod obnovy jako opožděné (tedy mimo tříletou lhůtu ve smyslu §233 odst. 2 o. s. ř.), pak takovýto výklad lze i podle Ústavního soudu akceptovat. Stěžovatel totiž nejprve v žalobě na obnovu řízení tvrdil, že úpadce jako jednatel tam jmenované společnosti s ručením omezeným nemohl na základě kupní smlouvy, prostřednictvím níž nabyla žalobkyně Miluše Králová sporné nemovitosti (a posléze se úspěšně domohla jejich vyloučení z konkursní podstaty úpadce) prodat, neboť již v roce 2001 zanikla jeho funkce jednatele. V roce 2014 (když původní rozsudek nabyl právní moci již v roce 2010) pak stěžovatel rozšířil důvod žaloby na obnovu řízení o tvrzení, že úpadce předmětnou kupní smlouvu nikdy nepodepsal. Se stěžovatelem lze sice souhlasit v tom, že oba důvody (tedy jak nedostatek jednatelského oprávnění tak eventuální absence úpadcova podpisu) by mohly za splnění dalších okolností vést k tomu, že žalobkyně by nemovitosti nenabyla (nemohla by se tedy posléze úspěšně domoci ani jejich vyloučení z konkursní podstaty), nicméně jedná se o dva samostatné důvody, které se dokonce do jisté míry vylučují - buď tedy úpadce smlouvu nepodepsal (jeho podpis není pravý) anebo ji podepsal, i když tak učinit nemohl.
7. Rovněž není přiléhavý argument stěžovatele, že nebylo v původním incidenčním sporu jeho povinností vědět, že kupní smlouvu podepsal právě úpadce a neměl povinnost zkoumat, od koho žalobkyně vlastně nemovitosti nebyla. Stěžovatel jako správce konkursní podstaty (tedy právní profesionál) byl žalován o vyloučení některých nemovitostí z jím spravované majetkové podstaty a přesto neučinil důslednější kroky k ověření správnosti žalobkyní vznášených námitek a spoléhal se toliko na zápis jednatelského oprávnění v obchodním rejstříku, resp. na doklad vlastnictví žalobkyně k předmětným nemovitostem plynoucí z katastru nemovitostí. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že neměl důvod v původním řízení zjišťovat okolnosti vážící se k předmětné kupní smlouvě, když důvodem pro takovou činnost byl podle něj až formální výmaz úpadce jako jednatele z obchodního rejstříku. Takovýto výklad je však - zvláště za daných okolností -neudržitelný, stejně jako stěžovatelovo tvrzení, že soudy neměly vycházet z údajné dobré víry žalobkyně opírající se při uzavírání předmětné kupní smlouvy o údaje plynoucí z obchodního rejstříku. Není totiž zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel zápisu v obchodním rejstříku důvěřovat mohl, avšak žalobkyně nikoliv.
8. Vysvětluje-li stěžovatel konečně v závěru ústavní stížnosti, proč by povolení obnovy řízení znamenalo příznivější rozhodnutí ve věci samé, pak tyto úvahy nemohou zvrátit absenci podmínky omezující povolení obnovy řízení, tedy že stěžovatel bez své viny nemohl jím navrhované nové důkazy uplatnit již v původním řízení. Co se ovšem týká tvrzené možnosti příznivějšího posouzení ve věci samé, stěžovatel se vůbec nepokouší vypořádat ani s tím, že zástavní právo vedlejší účastnice - tedy společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. - k předmětným nemovitostem údajně nevzniklo, neboť úpadci nebyly poskytnuty finanční prostředky, jejichž vrácení mělo být nemovitostmi zajištěno [srov. k tomu shora citované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 772/12].
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nedovodily podmínky pro povolení obnovy řízení, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu