ECLI:CZ:US:2017:2.US.3268.16.1
sp. zn. II. ÚS 3268/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halušky, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 26 Cdo 553/2016-98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 18 Co 171, 173/2015-75, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 30. 9. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo poručeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 C 232/2014-38 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. 28 C 232/2014-58) byla zamítnuta žaloba s návrhem na uložení povinnosti stěžovateli vyklidit a vyklizený byt předat žalobci - Hlavnímu městu Praze (výrok I). Dále bylo zastaveno řízení ve vztahu k prvnímu (Mohammad Eisa Ayoobee) a druhé (Zakia Ayoobee) žalované (výrok II) a zbývajícími výroky soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně opatrovníka (výroky III-V).
3. Žalobce se totiž domáhal vyklizení blíže specifikovaného bytu žalovanými na základě tvrzení, že právo prvního a druhého žalovaného zaniklo na základě výpovědi s tím, že stěžovatel jako třetí žalovaný užívá byt bez právního důvodu. Soud I. stupně vůči prvnímu žalovanému a druhé žalované řízení zastavil poté, co zjistil, že první žalovaný v roce 2008 z České republiky odcestoval a nyní je neznámého pobytu a druhá žalovaná se na území České republiky rovněž nezdržuje. Ve vztahu ke stěžovateli jako třetímu žalovanému pak prvostupňový soud zjistil, že tento vedl s prvním žalovaným společnou domácnost v délce trvání 3 roky. Poté, co třetí žalovaný tuto společnou domácnost opustil, právo nájmu podle soudu přešlo na stěžovatele.
4. K odvolání žalobce však městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí mimo jiné tak, že stěžovateli uložil povinnost vyklidit v žalobě specifikovaný byt. Soud I. stupně prý totiž pochybil, omezil-li vymezení pojmu "společná domácnost" pouze na spotřební společenství (společná úhrada nájemného atp.) a zcela opomenul další znak tohoto pojmu, totiž časově neomezené životní společenství takto žijících osob.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil pojem "společná domácnost" v souladu s jeho judikaturou. Správně vyložil i ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "o. s. ř." (podle kterého platí, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností). Poučení účastníků řízení podle naposledy citovaného ustanovení totiž přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění rozhodných skutečností. Postačují-li však v řízení již uskutečněná tvrzení a tvrzené důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.
6. Stěžovatel namítá, že změnil-li odvolací soud bez předchozího upozornění naprosto zásadním způsobem prvostupňové rozhodnutí, když zprvu zamítnuté žalobě vyhověl, nelze hovořit o naplnění zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a takové rozhodnutí je nutné označit za překvapivé. Odvolací soud měl stěžovateli poskytnout poučení, aby stěžovatel dostal prostor reagovat na změnu názoru soudu. V dané souvislosti pak stěžovatel odkazuje na ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, nájemní smlouva se považuje za řádně uzavřenou. Soudy ovšem nedaly vůbec stěžovateli prostor takto argumentovat. Dále stěžovatel odkazuje na jiný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, podle něhož mělo být rozhodnuto tak, že výpověď z nájmu předmětného bytu daná prvnímu žalovanému (Mohammad Eisa Ayoobee) a druhé žalované (Zakia Ayoobee) je neplatná, neboť soud měl dospět k závěru, že se stěžovatelem vedou společnou domácnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Jak je totiž patrno ze shora uvedeného, stěžovatelova ústřední námitka spočívá v tom, že odvolací soud stěžovatele nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř. K tomu je však třeba uvést, že předmětné poučení se zásadně týká situace, kdy soud k posouzení předloženou věc právně kvalifikuje jinak než účastníci řízení, nicméně toto ustanovení nemá být interpretováno natolik extenzivně, že by účastníci měli vědět, jak soud rozhodne (srov. např. Lavický, Petr a kol. Civilní proces. Exekuční právo: Občanský soudní řád, Exekuční řád: praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 546 a násl.).
10. V nyní projednávané věci však stěžovatel své právo nájmu odvozoval od existence tzv. společné domácnosti. Zamítl-li proto prvostupňový soud s ohledem na tuto stěžovatelovu argumentaci žalobu na vyklizení, nemohlo být překvapivé, že odvolací argumentace žalobce byla vedena způsobem zpochybňujícím její existenci. Stěžovatel se k odvolání vyjádřil a jeho právní zástupce se zúčastnil jednání před odvolacím soudem. Již na základě toho lze podle Ústavního soudu uzavřít, že odvolací soud jednak věc nekvalifikoval jinak ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., jednak stěžovateli mohla být zřejmá eventualita, že odvolací soud může při zachování stejné právní kvalifikace rozhodnout jinak (tedy v souladu s právním názorem žalobce). V dané věci se proto podle Ústavního soudu nejedná o překvapivé rozhodnutí.
11. Odkazuje-li stěžovatel argumentačně na ustanovení §2238 občanského zákoníku, podle něhož "[u]žívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou", pak přehlíží už jen tu skutečnost, že pro aplikaci tohoto ustanovení se vyžaduje existence nájemní smlouvy, od níž by stěžovatel svůj vztah k předmětnému bytu odvozoval. To však v daném případě splněno není, neboť stěžovatel odvozuje své nájemní právo od nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným.
12. Na druhou stranu je pravda, že v jiném (stěžovatelem v ústavní stížnosti odkazovaném) řízení o určení neplatnosti nájemní smlouvy mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou na straně jedné a Hlavním městem Praha na straně druhé, žalovaní skutečně tvrdili vedení společné domácnosti se stěžovatelem. Ovšem sám stěžovatel v tomto řízení v postavení svědka mimo jiné uvedl, že např. ani neví, kdy má první žalovaný narozeniny, jeho manželku (tedy druhou žalovanou) nikdy neviděl, a ostatně dokonce nevěděl, že první žalovaný je ženatý. Za těchto okolností je ovšem nutno je podle Ústavního soudu uzavřít, že změnil-li v záhlaví citovaným rozsudkem městský soud rozhodnutí nalézacího soudu, nejednal v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř.
13. Nad rámec tohoto konstatování možno také uzavřít, že výklad pojmu "společná domácnost" provedený městským soudem je i z ústavního hlediska přiléhavý (přes tvrzené životní společenství ve formě společné domácnosti totiž stěžovatel nevěděl o prvním žalovaném ani o druhé žalované skutečně základní informace, viz výše), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod do věci jakkoliv zasahovat.
14. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
15. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu (resp. jeho výroku I, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu